Letošní rok jsem si sama pro sebe vyhlásila jako rok maratonský a v plném rozsahu svou vizi i naplňovala. Zaběhla jsem si šest maratonů, jeden každý zcela jiný, jeden krásnější než druhý. Společnou měly jen stejně bouřlivě tryskající radost v cíli.
Jeden z nich měl být výjimečný osobáčkem, který by se přiblížil hranici 3:30. Ohlédnu-li se zpět ke všem letošním maratonům a s nimi spojeným nejsilnějším zážitkům, bude rekapitulace vypadat následovně:
Duben – Krakov – příjemná společnost běžeckých přátel z BezvaBĚHu – moc hezká trasa historickým městem – 1. pokus o osobák – přepálený začátek = utrápený konec. Přesto pod 3:40, ale daleko k 3:30.
Červen – Brixen – Dolomiten Marathon – poprvé zažívám takové zdravotní útrapy, že jsem odhodlaná závod vzdát, Karolína Jeníková mě morálně podpoří k dalšímu běhu. Jeden z mých nejtěžších maratonů v překrásné horské přírodě dokončím.
Červenec – Zlatý maraton Emila Zátopka – Stromovka – druhý pokus o osobák. Dobrý začátek, dodnes mi zní v uších hlášení Iva Domanského: „Na čelo závodu se v ženách dostala Ilona Bajerová.“
Síly mi ale až do konce nevydržely a pozici jsem neudržela. V horkém počasí čtvrtina závodníků vzdala. Je mi tak horko a zle, že 200 m před cílem zpomaluji a sahám po melounu, abych do cíle vůbec doběhla. Medaile od Lasse Virena smazala zklamání z času, který se blížil spíše 4 hodinám, něž 3:30.
Srpen – veteránské ME v atletice – maraton v Hrádku nad Nisou – třetí pokus. Taky nevyšel. Zlato z družstev a česká národní hymna prožívaná na stupni vítězů nedá na nepokořený osobák ani vzpomenout.
Září – Jungfrau maraton Interlaken – slunečné počasí, nádherná horská trasa, šťastné chvíle s doprovodem. I přes bolesti po čerstvém pádu z kola, závod bez větších problémů dokončím.
Listopad – maraton Nice – Cannes – poslední letošní maraton, poslední pokus
Obracím se na zkušeného maratónského běžce s prosbou, aby mě přijal do své tréninkové skupiny. Začínám trénovat podle plánu. 6 x týdně se snažím plnit předepsaná tempa a kilometry. Ne vždy začínám trénink s radostí. S přibývajícím časem mě stojí víc a více úsilí donutit se běhat tempové a rychlostní úseky.
Přesto vytrvávám a opravdu poctivě plním tréninkové plány, které mi každou neděli přistávají v e-mailové poště. Střídavě podléhám euforii z představ, jak probíhám cílem ve vysněném čase a pochybnostmi, že v tempu, kterým jen s obtížemi vydržím běžet 5 km v tréninku, nemohu přece vydržet běžet 42 km !
Čas se naplnil, den D přiblížil. Přilétáme do Francie. Vítá nás Azurové pobřeží v barvách odpovídajících svému názvu. Při pohledu z balkónu hotelu na moře a souběžnou promenádu, kde od rána do večera pobíhala spousta běžců, mi začalo cukat ve svalech a bylo mi poprvé po dlouhé době líto, že v tréninkovém plánu mám tentokrát napsáno VOLNO.
Nicméně chodit zakázáno nemám, vydáváme se na procházku, narážíme na expo, které je letos na jiném místě než před dvěma lety.Vyzvedávám startovní balíček, vyjímám startovní číslo a cítím, jak se mi strachy rozbušilo srdce při pohledu na cílový čas, který je na něm uveden. To nemůžu dát. Do startu však zbývá ještě celý příští den, tak proč vyhrnovat nohavice, když brod je ještě daleko :-)
Nedělní ráno je tady, na ulici pod okny hotelu,kde je již připravena startovní brána, je živo. Sbíhám dolů a připojuji se k běžcům směřujícím ke startu. Prožívám předzávodní nervozitu v plné intenzitě, kterou s blížícím se startem vytěsňují strategické myšlenky. Je odstartováno, startovní pole běžců se rozbíhá jen pomalu a ještě dlouho bude trvat, než se naše pozice ustálí a ti (my) rychlejší :-) se nebudeme muset pracně prodírat vpřed.
Poblíž vidím „modrého“ vodiče na čas 3:30. Až do 5.km běžíme souběžně, aniž bych to plánovala.Na první občerstvovačce se zdržuji déle a modrý čas ztrácím. Do desátého km se snažím k vodiči přiblížit a docela mě rozhodilo, že to nejde nijak lehce. Tak v takové nepohodě bych dál pokračovat nechtěla. V hlavě mi šrotují myšlenky jak dále a ulevuje se mi rozhodnutím – zapomenout na vodiče a řídit se jen sama sebou. A také smířením s tím, že na čas 3:30 ani dnes nemám.
Moje dušička se spokojeně zavrtala do pelíšku a přenechala velení raciu. Ustálila jsem tempo, začala se rozhlížet po moři a pobřeží nebo domech a lidech v ulicích městeček, kterými jsme probíhali. Posílala jsem vděčné a děkovné úsměvy všem, kteří povzbuzovali voláním – hali Ilona, bravo Ilona. Jejich fandění mě hnalo dopředu.
Ale i tak se mi zdálo, že úseků se stoupáním je nějak moc a hodinky nemilosrdně hlásily pokles tempa. Znovu a znovu jsem se pokoušela o zrychlení k plánovanému tempu, ne vždy se to podařilo. Přesto jsem pokračovala v pohodě a slavnostním naladění z pocitu, že jsem maratonský běžec, že běžím s dalšími tisíci maratónských běžců nabitými euforií a obrovskou energií potřebnou k dosažení cíle.
Na posledních 10 km jsem si všimla, že mě jen občas někdo předběhne, ale že já sama míjím chodící, kulhající,sedící i ležící spoluběžce a mnohé běžící předbíhám. Na tváři se mi zabydlel spokojený úsměv, který jsem si ve slušném tempu přinesla až do cíle. A čas? Nesu si ho v dárkovém balení do příštího roku. Na krabičce je napsáno – NESPLNĚNÉ PŘÁNÍ a já už se těším, až červenou fixou jednou přeškrtnu písmenka NE :-)
P.S. Cíl v Cannes byl poblíž slavného kasina. Chodníky v přilehlém parčíku, kde jsem hledala tiché místečko k převlečení, jsou plné otisků dlaní s podpisy slavných osobností. Klidné místečko jsem našla a začala se zbavovat mokrého oblečení.
V okamžiku, kdy jsem byla asi jako chytrá Horákyně ani nahá ani oblečená, kdy mě kryla sice dlouhá, ale průhledná pláštěnka s jediným krycím bodem, logem značky VW, jsem se zadívala na své bosé, rozmáčené nohy a snažila se rozluštit podpis na dlani otisklé do chodníku.
Když jsem odtrhla oči od svých slavných nohou, aniž bych přišla nato, na čích slavných rukou stály, zjistila jsem, že tiché místečko už není tiché a kolem proudí zástup turistů s fotoaparáty zaměřenými na chodník. Vzhledem k délce zástupu jsem rozhodla převlékání za rytmického cvakání fotoaparátů dokončit a značně se mi ulevilo, když jsem zatáhla zip své bundy s nápisem CZECH REPUBLIC.
Ale to už bylo i procesí fotografů na konci a opodál zůstaly jen tři drobné Japonky s velkými fotoaparáty. Jedna z nich se na mě usmívala, ukázala prstem na mě, pak na svůj foťák.
Hruď se mi začala nadýmat hrdostí, že si mě, maratónskou běžkyni z malé zemičky, chce zvěčnit. Lehce, rádoby skromně jsem přikývla. Japonečka znovu ukázala na aparát, znovu ke mně. Opět lehce pokývnu, ale nic se neděje. Dívka přidává pár anglických slov a mě začalo svítat. Zájem byl o můj igelitový pytlík od vybaleného ruksaku, aby nezmokl její aparát. Hezky jsme se na sebe usmály a každá šla dále svou cestou „slávy“ :-)
