Proč je nás žen na běžeckých závodech stále tak málo? Tuto otázku jsem si kladla od doby, kdy jsem se postavila na startovní čáru. Několik desítek mužů a několik (v řádu jednotek) žen, kde jsme se navíc znaly předem a tedy věděly, jak závod dopadne. Vrtalo mi v hlavě už daleko dříve, kam se ztrácíme – už když jsem jako dorostenka začínala na pražské Bohemce. Když jsem odhodila svou hlemýždí ulitu a konečně začínala stačit svým kolegyním v tréninkové skupině, odcházely jedna po druhé. Ty stávající i několik vln dalších, které přicházely z žákovských kategorií. Herdek, kam se holky ztrácejí, když jich závodí v žákovských kategoriích stejně tolik jako chlapců? Ač později procházíme stejnými mezníky života, kluci u závodění zůstávají, z holek jen zoufalá hrstka.
Je tu několik „čistek“ – náctileté se zblázní do nějakého testosteronu a běhání už je nezajímá. Kluci zvládají lásky i trénink. Pak je tu maturita, nástup na vysokou či do práce a časté argumenty „já se musím učit“ či „nemám čas“. A konečně rodina: stáváme se matkami, nosíme, rodíme a kojíme své děti – a běhání?
Původní „mateřská přestávka“ se protahuje natrvalo. Řada někdejších závodnic nabere kila navíc, bojí se znovu začít, protože ví, že svých někdejších výkonů jen sotva dosáhne, času je stále méně… stávají se otrokyněmi nedobrovolného stereotypu.
A je tu spousta mýtů o tom, proč se běh a mateřství neslučuje, kterým mnoho lidí včetně řady odborníků stále věří. A spousta výmluv: nemám čas, nemám hlídání, musím vařit, nemůžu protože a proto…chtěla bych, ale když konečně dorazí manžel z práce, tak padám únavou.
Přitom právě běhání a závodění pro radost je skvělým ventilem na problémy a lékem proti únavě. Nabíjíme se energií, vyčistíme si hlavu a okořeníme to patřičnou porcí endorfinů. Bonusem je pak nejen naše štíhlá postava a mladistvější vzhled, ale především spokojené děti, kterým navíc dáváme skvělý příklad do života. Ty mají totiž velice citlivé radary na naše nálady: jinak bude reagovat dítě maminky, která si ho právě přiveze z tréninku v baby-joggeru, a jinak její frustrované přitloustlé sousedky.
No a závody: děti rády měří své síly s vrstevníky, řada pořadatelů závodů na to myslí a vypisuje tratě pro nejmladší běžce. Maminky tu však často fungují jako realizační tým v jedné osobě pro závodící děti a tatínka, jimž dělají hlídače, nosiče vody, fotografa, podržtašku… hodně by pomohly závody se zajištěným hlídáním dětí, ale to asi předbíháme dobu.
TIP: Čtěte také Běžkyně maminky: Když se chce, tak to jde.
Jak tedy dostat maminy na trať? A vůbec, aby běhaly, a to nejen kolem dětí? Myšlenka „kočárkového běžeckého klubu se nechytla“ – každé dítě a každá máma má jiné zvyklosti a časově se sejít v určitou hodinu konkrétní den se nedařilo.
Při Pražském maratonu před dvěma lety, kdy jsem si navíc zaběhla osobák, vznikla tedy myšlenka MAMINA Virtuálního běžeckého klubu. Maminky spolu mohou trénovat i tehdy, je-li každá z jiného města. Mohou měřit své síly na závodech – aniž by stály na stejné startovní čáře. Závodí vlastně dvakrát – jednou na závodech, podruhé v celoroční soutěži, kde nemusí být vítězkou ta nejrychlejší. Víme, že není jednoduché vrátit se do formy, mnohé začínají naopak běhat až po dětech – když už se jim znelíbí pohled do zrcadla a na váhu a rozhodnou se pro nějaký zdravý pohyb, nezávislý na konkrétní pravidelné hodině v předplaceném fitku.
Body do maminovské soutěže tedy nejsou za první místa, ale za účast na závodech, do nichž mohou zapojit i své děti a získat tak další body. Myslíme také na situaci, kdy některé maminky sbírat body nemohou – třeba během těhotenství a kolem porodu. Po těhulkách závodění samozřejmě nechceme, ale za to, že přivedou na svět malého atleta či atletku, dostanou bonus hned sto bodů. Dále při vstupu do klubu získáváte 50, a pokud přivedete kamarádku, dalších 25.
Jak to funguje? Každá zaregistrovaná maminka má svůj profil na longrun.cz v části Aktivní mateřství, kam se zapisují účasti na závodech a body za ně. Členství je roční a podmínkou je účast alespoň na čtyřech běžeckých závodech za rok, včetně masových i nesoutěžních. Právě nesoutěžní a masové běhy jsou pro začátek nejlepším startem pro ty, které si příliš nevěří.
Klub je otevřen i sportovkyním jiných sportů, které mohou soutěžit ve svém sportu (například cyklistika) – ale jeden závod musí být běžecký. V rámci oživení a vylepšení činnosti MAMINA Virtuálního běžeckého klubu si nyní mohou naše závodnice zvolit tři typy členství – od základního přes SILVER a GOLD, které nabízí i možnost zpracování tréninkového plánu. A konečně – s našimi novými tričky s nápisem přes celá záda si může přečíst každý, koho předběhneme, s kým má tu čest. MAMINA nepatří k plotně, ale na trať!
„Já už mám děti dvacetiletý – pro mně to není“, říkají často ty, které už dávno nevozí kočárky. I ty si však zaslouží patřit mezi nás – ve svých „mami-miminkovských“ letech to měly daleko těžší, nebyly takové možnosti, často chodily běhat po setmění a podobně, pokud vůbec – a teď jim děti třeba studují, což rovněž obnáší nemalé starosti. Jejich děti jednou byly miminky a také já jednou svým dětem vystrojím svatbu nebo oslavím maturitu či promoci.
V MAMINA Virtuálním běžeckém klubu jsou proto vítány všechny mámy dětí půlmetrových i dvoumetrových – i ty, které své první dítko teprve čekají. Ty mají nejvíce otázek i pochybností, s nimiž jim můžeme v klubu pomoci.
Maminky, neběhejte samy a přidejte se k nám:)
Článek napsala MUDr. Vanda Kadeřábková – Březinová, která je autorkou mnoha článků o zdraví, životním stylu a aktivním mateřství. Je zároveň atletkou a vytrvalkyní, vystudovala Vyšší odbornou školu životního stylu a později také lékařskou fakultu. Své zkušenosti lidem předává mimo jiné i prostřednictvím webových stránek longrun.cz
