Na 116., avšak můj první, ročník běchovické desítky jsem chtěl přijet vlakem přibližně 45 minut před startem mužské kategorie. Na poslední chvíli jsem si však přečetl, že hodinu před výběhem nekompromisně přestanou vydávat startovní čísla.
Lehce jsem tedy znervózněl a po zjištění, že dřívější vlak už nestihnu, vydal jsem se metrem na Černý Most. Již ve vagónu metra se vyrojili první atleti, což mě uklidnilo, že snad tak pozdě nejedu. V navazujícím autobuse už byli mezi cestujícími výhradně běžci a mezi nimi i skupinka cizinců. Hned jsem si vzpomněl na kritiku, že Běchovice nemají žádnou propagaci a běhají je pouze tradiční patrioti. Takže úplná pravda to není.
Po převzetí startovního setu jsem bez váhání odtrhl přicvaknutý čip od startovního čísla a začal ho šněrovat do tkaniček. Pominu-li, že jsem se s tím páral asi 10 minut, podivil jsem se, že nikdo z přítomných čip na botách ještě neměl. Až z ampliónu od hlasatelky jsem se konečně domákl, že čipy se do boty nedávají, ale nechávají se (popravdě praktičtěji) připevněné k číslu. Na nějaké změny už bylo pozdě, a tak jsem nastoupil asi jako jediný s čipem na botě.
Na startu jsem zahlédl i tři africké vytrvalce, což indikovalo, že budou letos dobré časy. To já jsem se se svým osobním cílem – zaběhnout pod 50 minut, zařadil do zadní částí startovního pole. První polovinu závodu znám velmi dobře, jelikož jsem ji v minulosti absolvoval dvakrát v rámci doprovodného inline závodu. Bylo mi tedy jasné, že žádná monotónní rovinka to nebude, přizpůsobil jsem tomu tempo a styl.
Dlouho jsem se snažil držet u běžce v zeleném triku, který vypadal hodně vysportovaně, ale neběžel nijak přepáleně, což mi vyhovovalo. Krize, kterou jsem čekal až za polovinou závodu, se dostavila už zhruba na 4. kilometru. Musel jsem se tak řídit mottem: „Když nemůžeš, tak přidej“, jinak bych nikam nedoběhl. V dalších chvílích jsem měl chvílemi chutě odstoupit úplně. Překonal jsem je toutéž filozofií. Po jednom z dalších zrádných kopců jsem nechal zeleného za zády, avšak mé tempo počalo znatelně upadat.
Lahvička s vodou, kterou jsem nesl, mi nejspíš zachránila život, síly hodně ubývaly a blížil se osudný kopec na Jarově. Marně jsem proklínal, že mám černé tričko, když pražilo slunce bez sebemenších clon u trati. Poslední tři kilometry jsem už hlasitě sténal při každém výdechu. Z vlastní zkušenosti vím, jak to muselo obtěžovat okolní běžce, ale nemohl jsem si pomoci.
Na Spojovací se na mě otočil jeden souputník a řekl, že se má hrozně. Reagoval na nápis na mém tričku: „Ahoj, jak se máš?“ Odvětil jsem mu, že já se mám ještě hůř. Zahlédl jsem kilometrovník – 9. km, v ten jsem doufal a potěšil mě. Koukl jsem na hodinky – čas cca 44 minut, to musím dát! Bohužel byl však ten poslední kilák neskutečně dlouhý a já začal cítit brzký kolaps. Nemohl jsem začít finišovat, nedoběhl bych. Až 100 metrů před cílem jsem si troufl trochu přidat, že pak ať třeba padnu. Sledoval jsem časomíru a vymáčkl poslední síly, abych prolomil i 49 min, podařilo se. Pocity v cíli byly příšerné, pořád mě napadalo jediné: Běchovice už nikdy!
Organizaci bych vytkl jen nepřítomnost občerstvovačky na trati, zvlášť při dnešním počasí. Zbytek služeb byl bez problémů, odbavení před startem bez čekání, startovní sada adekvátní a odvoz a výdej zavazadel nemůžu kritizovat, jelikož jsem v cíli našel batoh hned u příchodu. Co se týče sportovní stránky, tam si za negativní pocity můžu sám, to, že je profil kopcovitý je známá věc. Zkusil jsem si překonat sám sebe a o tom běhání je, je to boj se sebou samým, se svým tělem a hlavou. Takže příště půjdu zase. :-)
Autorem článku je Ing. Petr Vršinský z Prahy z Lehovce, běhající pro dobrou náladu a lepší kondici.
