Po lotyšské Rize v roce 2009 a estonském Tallinu v roce 2011 přišla letos na řadu Litva a její hlavní město Vilnius. Maratón se zde koná v polovině září, letos to vyšlo na 9. 9. a byl to devátý ročník. Litva je civilizovaná země a tak s vyřízením přihlášky, včetně zaplacení startovného, rezervací hotelu i zabukováním letenky pomocí internetu nebyl žádný problém. Stejně jako na ostatní výlety tohoto typu jsem si naplánoval pobyt na 6 dnů – odlet v pátek, návrat ve středu.
Přímo do Vilniusu se z Prahy v současnosti letět nedá. Ze všech nabízených variant byla nejlepší ta s mezipřistáním ve Varšavě. Let do Varšavy trvá něco přes hodinu a odtud do Vilniusu necelou hodinu, po druhé hodině odpoledně jsem byl na místě. Ještě na letišti jsem si vyměnil peníze (tady mají „litai“ a „centai“). Z letiště jezdí do města autobusy i vlaky, ale nějak se mi nechtělo maturovat s jízdními řády v litevštině, vzal jsem si raději taxi. Je to jen pár kilometrů a móresy pražských taxikářů tady neznají.
Ubytování jsem měl v hotýlku umístěném na strategickém místě – blízko historického centra a přesto v tiché zastrčené uličce. Nedaleko od hotelu se nachází jedna z pamětihodností města „Aušros vartai“, neboli Brána ranních červánků (nebo méně poeticky Brána úsvitu). Je to jediná dochovaná brána ze středověkého opevnění. Slávu ji ale dodává poutní kaple umístěná nad ní, která ukrývá mariánský obraz ze 16. století. Ten je považován za zázračný a tak se kaple stala důležitým poutním místem pro katolíky z východní Evropy.
Po ubytování jsem se vydal na první obhlídku města. Kazil mi to déšť, který ne a ne přestat. Trochu jsem se zorientoval ve Starém Městě, prošel pár kostelů, okoukl bývalou radnici – „Rotušé“ i další pamětihodnosti. V obchůdcích pro turisty je jasná jednička jantar, jsou z něj vytvořeny nejrůznější výrobky, hlavně samozřejmě šperky. Překvapením pro mě bylo, že jantar existuje v široké škále barev, od bílé přes odstíny žluté a hnědé až po černou. Že to není nějaký podfuk, jsem si později ověřil ve zdejším muzeu jantaru.
Ještě před večeří jsem ve městě zaslechl slovenštinu, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Když jsem ale později začal potkávat hloučky mladých lidí se šálami ve slovenských barvách nebo jinak podobně přizdobených, nedalo mi to a jednoho z nich jsem zastavil s dotazem, co se tady bude dít. Vysvětlil mi, že večer se hraje zápas kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale Litva – Slovensko. Potkal jsem ještě několik podobných partiček, většinou v poměrně střízlivém stavu a zřejmě schopných jít povzbuzovat ty své čutálisty. Utkání nakonec dopadlo 1:1.
Den druhý – příprava na závod
V sobotu bylo třeba zajít do expa vyzvednout si nezbytnosti k závodu. Expo se nacházelo na opačné straně Starého Města, než jsem bydlel. Po zkušenostech z předchozích akcí jsem si raději ani neplánoval, kdy a kudy se tam dostanu. Času bylo dost, měli mít otevřeno od desíti dopoledne do sedmi večer. Chtěl jsem poznat město a tak jsem jen víceméně držel směr a nechal na náhodě, co uvidím.
První na co jsem narazil, byla tržnice. Moderní, pod střechou, připomněla mi barcelonskou „Mercat de la Boquería“. I když tady ve Vilniusu nebyli tak temperamentní prodavači a ani tady neočumovalo tolik turistů. Jako mi z tržnice v Barceloně nevymizely vzpomínky na spousty mořských potvor (i živých) a hlavně na kozí a jehněčí hlavy, co se tam prodávaly (brr!), tak odsud si určitě zapamatuji borůvky a ovoce vůbec, ale hlavně neuvěřitelné množství krásných hub – praváků, křemenáčů, lišek, ryzců.
Nedaleko tržnice bylo nádraží, velké, čisté, sympatické. Našel jsem si tam spoje na případný výlet.
Při dalším putování jsem se přimotal v kostelích i ke křtům a ke svatbám. Svatby, ty se týkaly evidentně místní honorace, která se potřebovala před námi – spodinou předvést. Takže značkové obleky, luxusní svatební šatečky, drahá nablýskaná auta a dokonce i malý raut před kostelem.
Po více než třech hodinách (zpátky mi to trvalo třicet minut) jsem se konečně dostal na druhou stranu řeky Neris a také do jiného světa. Tady už nebyly kostelíky, staré domy a dlážděné uličky. Tady se nachází nové centrum Vilniusu – moderní hotely, budovy bank, obchodní centra, samá ocel a sklo. To, co pořadatelé nazvali expo se konalo v přízemí nákupního komplexu Europa. Na prostranství mezi obchody bylo pár stolů s počítači, hromady igelitek a krabice s tričky, u toho parta študáků. Ti každému během chvilky vydali tričko a technickou obálku s číslem, jednorázovým čipem do boty, číslem na bagáž a nějakým slevovým kupónem. Tím to bylo odbyto, nic dalšího, jako stánky se zbožím nebo prezentace jiných maratónů se nekonalo.
Přece jenom něco ano – pasta party. Ta byla v italské restauraci Vapiano, která se nacházela ve stejném komplexu Europa. Jelikož to byla opravdová restaurace, tak nám nekydli z kotle do plastového talíře předem připravené těstoviny a omáčku, ale každá porce byla pro každého připravována zvlášť. Navíc si bylo možno vybrat z několika druhů těstovin a ze tří druhů omáček. Chvilku to sice trvalo, ale výsledek stál za to.
No a pak zpátky na hotel, odpočinek, večeře, lehká procházka po městě a příprava na maratón byla hotová.
Den třetí – maratón a Republika Užupis
V noci mě několikrát vzbudila bouřka, ta ale naštěstí nad ránem přestala. Nebyl bych nadšený běžet maratón ve vichřici a studeném lijáku. Snídani jsem měl svoji, v hotelu byla pro mě příliš pozdě. Na start jsem to měl asi dvacet minut, ale raději jsem vyrazil s rezervou. Nebyl jsem si totiž jistý, kde budou přesně šatny, úschovna a vůbec. Navíc jsem se pořád nemohl rozhodnout, v čem poběžím. Když jsem ráno odcházel z hotelu, bylo jenom 8 stupňů. Nebe bylo po noční bouřce vymetené, ale ještě pořád foukal dost silný ledový vítr. Nakonec jsem zvolil tričko s krátkým rukávem, na tílko jsem odvahu nenašel.
Start a také cíl závodů (všech – maratón, půlmaratón, desítka a štafety) byl na Katedrálním náměstí. Pro zázemí byla uzavřena přiléhající část Gediminasovy třídy. Dalo se tady i přihlásit (nejenom vyzvednout si číslo) v den závodu. A využila toho spousta lidí, ještě 15 minut před startem byla u registrace slušná řada běhuchtivých lidiček.
Trať tvořily 4 identické okruhy a start proběhl pro všechny kategorie najednou, nebyly nás ani dvě tisícovky, takže žádná velká tlačenice. Existovaly koridory, ale jejich smysl mi jaksi uniknul. V propozicích o nich nic nebylo, podle startovních čísel se to poznat také nedalo.
Vlastní trať moc příjemná nebyla. Určitě méně než polovinu povrchu tvořil kvalitní asfalt, zbytek byl nejméně z pěti druhů dlažby, která měla místy do ideálu daleko. Navíc většina trasy byla překvapivě nahoru a dolů (i když žádné velké krpály to nebyly) a ani zatáček nebylo málo.
Po startu byl po několika stech metrech první most přes Neris do nové části města. Následoval úsek podél řeky, sice po asfaltu a bez převýšení, ale proti větru. Asi po 2 kilometrech přes další most zpátky do Starého Města a po Gediminasově třídě, což byl asi nejpříjemnější úsek, po kvalitní dlažbě, před větrem nás chránily domy. Pak přišlo kličkování v dlážděných ulicích, kolem historické radnice, nahoru k parku, poměrně prudký seběh k říčce Vilnia, přes most a zase mírné stoupání ve čtvrti Užupis. Přes most, po chvilce gotický kostel sv. Anny (o kterém Napoleon při svém tažení do Ruska prý prohlásil, že by jej nejraději přenesl „na své dlani do Paříže“) a to už je skoro cíl, ještě pár zatáček, katedrála a cílová rovinka. A to všechno ještě třikrát.
Závod byl zabezpečen na úrovni. Trať byla vymezena kovovými plůtky, kde bylo třeba, byli pořadatelé (většinou vojáci a vojačky). Značení vzdálenosti bylo zřejmě po každém kilometru, ale já jsem nedokázal ani při nejlepší vůli všechny kilometrovníky usledovat. Občerstvení bylo na třech místech a s obvyklým sortimentem – voda, ionty, energetické tyčinky, banány a trochu nezvykle čtvrtky jablek. Na jednom místě byl instalován rám se sprchou a dokonce jsem viděl, že ji nějaký otužilec využívá.
Diváků bylo poskrovnu, jen na pár exponovaných místech ve Starém Městě a samozřejmě v cíli. Hrozný byl „hudební“ doprovod. Žádné živé kapely, ale tři nebo čtyři stanoviště, kde nějací vymatlanci pouštěli téměř výhradně rap, pazvuky bez melodie a rytmu.
Průběžné časy jsem si měřil po jednotlivých kolech. 55, 56, 59 a 61 minut, celkem 3:51:43. Nic moc, ale ani žádná hrůza, prostě tak mi to teď běhá (nebo neběhá?). V cíli jsme nafasovali zajímavou medaili, tašku s pitím, tyčinkami (od české firmy Nutrend) a balením multivitaminů. Po cestě k úschovně bylo ještě možno využít masáže, vzít si další ovoce a pití. Podle propozic měla být tato zóna přístupná pouze pro běžce, ale moc to nefungovalo, všude plno lidí, byl vůbec problém dostat se od cíle pryč. Pak to ještě zablokovala fronta u stánku Adidasu, který sponzoroval závod a (zřejmě) tam byly nějaké slevy.
Já se převlékl do suchého oblečení a šel zpátky k cíli povzbuzovat stále ještě dobíhající běžce. Pak jsem se přesunul o kousek dál, kde začal minimaratón. To byla určitě nejhezčí část běžeckého dne. Děcka byla rozdělena podle věku od těch nejmenších, co občas ještě nevěděla, co se po nich chce, až po větší, kteří už to brali docela zodpovědně. Samozřejmě všude plno rodičů a dědečků a babiček s kamerami, spousta povzbuzování a také příjemně zmatená organizace (jednou se také podařilo odstartovat kategorii, když ještě předchozí nedoběhla a obě tak běžely proti sobě). Zato vyhlášení vítězů těchto dětských kategorií proběhlo na úrovni – ceny předával litevský dvojnásobný olympijský vítěz a dvojnásobný mistr světa v hodu diskem Virgilius Alekna.
Při cestě na hotel (samozřejmě s medailí na krku) jsem se ještě dočkal blahopřání od nějaké starší paní, které jsem musel potvrdit, že jsem opravdu běžel „sórok dva“ kilometry a také jsem asi udělal radost jednomu anglicky hovořícímu mladíkovi, který si domů odveze zážitek, že hovořil s vítězem Vilniuského maratónu (kdo jiný, podle něj, by mohl dostat medaili!).
Pozdě odpoledne jsem vyrazil rozchodit únavu. Vydal jsem do „Republiky Užupis“. Je to jedna ze starých čtvrtí Vilniusu a „užupis“ znamená „za řekou“, myslí se tím říčka Vilnia. Původně tady žili řemeslníci, později (za sovětů) spíš prostitutky a kriminální živly. Po vyhlášení litevské nezávislosti v roce 1991 se do této zpustlé čtvrti nastěhovali z paneláků na předměstí umělci, studenti nebo herci. Dne 1. dubna 1997 zde byla vyhlášena „Nezávislá republika Užupis“. Ta má 7 tisíc obyvatel, čtyři vlajky (na každé roční období jednu), prezidenta, armádu (tvoří ji 12 vojáků), velvyslance (třeba v Tibetu) a také ústavu o 41 článcích. První článek ústavy zní: Každý má právo bydlet za řekou Vilnia a řeka Vilnia má právo téci kdekoli, 6.: Každý má právo na lásku, 17.: Každý má právo být nešťastný, 37.: Každý má právo nemít žádná práva, atd.
V současné době je to zřejmě spíše módní (a drahá) část města, kde ale vedle sebe žijí squateři i zbohatlíci, intelektuálové i umělci, studenti i starosta města. Čestným občanem je od své návštěvy v roce 2001 i dalajláma.
Republika Užupis rekonstrukcí možná ztrácí svůj svéráz, ale pořád je to příjemný kousek města se starými uličkami, dvorky, galeriemi, obchůdky či kavárnami a restauracemi. Určitě to není pařížský Montmartre, ale karnevaly či umělecké festivaly tady mají své místo a sprejerské výtvory na zdech nevypadají nepatřičně. Prostě směs idyly a anarchie, kde si každý (i turista) najde to svoje.
Den čtvrtý – další poznávání města
Pondělí jsem začal hledáním pomníku Franka Zappy. Povedlo se a já mohl obdivovat jeho bystu umístěnou na kovovém sloupu. Vůbec nevadí, že Zappa v Litvě nikdy nebyl (John Lennon také nebyl v našich Beskydech, přesto má na Smrku pomníček). Dílko vzniklo na popud nezávislých umělců z Republiky Užupis.
Nedaleko je synagoga, jediná ze 105, které ve Vilniusu kdysi byly. Židé do roku 1939 tvořili skoro polovinu obyvatel. Synagoga měla být přístupná, ale jaksi se nazadařilo. Další moje cesta vedla za řeku Neris, kde se nachází modlitebna Karaimů, prý jedna ze tří v Evropě.
Pak na Gediminasovu třídu, kde jsme včera pobíhali. Je to opravdová tepna města, dlouhá asi dva kilometry, spojující katedrálu a parlament. Mimo to je tady budova Dramatického divadla s nápadnou plastikou tří múz, Nová radnice, Vládní palác, budovy bank, nové hotely, spousta obchodů, ale také cukrárny a restaurace. Třída končí Katedrálním náměstím, kde se logicky nachází katedrála, která mě ale příliš nezaujala. To spíš Gediminasův pomník (na kterém nechybí legendární železný vlk) před ní.
Za katedrálou se na soutoku řek Vilnia a Neris vypíná Hradní vrch. Je to místo zrodu litevského státu, místo, které si zvolil pro založení hradu velkokníže Gediminas. Z hradu zbylo už jen pár částí hradeb, zdí paláce a hlavně červená osmiboká Gediminasova věž, která je s vlající litevskou trikolórou symbolem země. Věž je přístupná a z její horní plošiny je úžasný výhled na město a na lesy všude okolo.
Ještě muzeum jantaru, abych se něco dozvěděl o této podivuhodné věcičce. Jak vzniká, kde se nachází nebo těží, něco z jeho historie, názvy jantaru v řadě jazyků (český jaksi vynechali). Ve vitrínách byly pak vystaveny jeho jednotlivé druhy v nejrůznějších barvách a tvarech a s rozličnými breberkami, které se do něj při jeho zrodu před miliony let dostaly. Součástí muzea je i prodejní galerie se šperky a nejrůznějšími jinými výrobky z jantaru. Prostě, stálo to za to.
Závěr dne patřil doplnění energie v jednom ze zdejších mikropivovarů. Byla to spíše stylová prodejna piv z celé Litvy, ale nelitoval jsem. Dal jsem se do tmavých piv, jsou sice jiné než naše, ale určitě ne horší. Podobné je to s jídlem ve Vilniusu, některé kombinace by mě asi nenapadly, ale pokaždé jsem si pochutnal.
Den pátý – na venkově
Asi není možné strávit více než jeden den v Litvě a nenavštívit Trakai. Pod tímto názvem se skrývá jak bývalé hlavní město, tak vodní hrad uprostřed Trakaiského jezera. Není to daleko od Vilniusu, necelých 30 kilometrů. Jezdí sem vlaky (je to konečná stanice jedné z tratí), autobusy, samozřejmě není problém sem dojet autem. Já jsem vyzkoušel vlak i autobus.
Trakai leží v úžasné krajině plné lesů a jezer. Samotné město je malinké, bydlí tady asi 6.000 lidí. Ze všech stran je obklopeno jezery s křišťálově čistou vodou. Kromě vodního hradu je tady ještě jeden hrad (nebo spíš jeho ruiny, ten je na poloostrově a jeho součástí je i etnografické muzeum), nedaleko zámek v italském stylu s uměleckými sbírkami, (bývalý) dominikánský klášter, ale hlavně Karaimská ulice.
Ta je pojmenována po Karaimech, což je nárůdek, který má v současnosti 25 nebo 30 tisíc duší (na celém světě – nejvíce v Izraeli, ale také v Polsku, na Ukrajině nebo v USA). Na Litvu je přivedl z Krymu koncem 14. století kníže Vytautas jako válečné zajatce. Tehdy se jednalo o několik set rodin, nyní má žít v celé Litvě 260 obyvatel, kteří se k této národnosti hlásí a v městě Trakai pouhých 65. Kníže je usadil mezi dvěma hrady, ponechal jim značnou autonomii, mohli dokonce zůstat věrni svému jazyku a náboženství (jedná se o karaitský judaismus).
Co se týká víry, jsou v tak ostrém protikladu k většinovému judaismu, že dokázali přesvědčit nacisty i později sověty, že vlastně nejsou Židé a vyhnuli se holocaustu i pozdějším stalinským represím (ale také se aktivně podíleli na likvidaci vilniuského gheta!). Karaimskou ulici většinou tvoří dřevěné jednobarevné domky. Stojí štítovou stranou do ulice a v průčelí mají tradičně tři okna – „jedno pro Boha, jedno pro knížete Vytautase a jedno pro ty, kdo v domě žijí“. Je tady i jejich svatostánek – Kenesa. A také několik restaurací, kde se vaří tradiční karaimská jídla (v jedné z nich jsem se i naobědval).
Hlavním turistickým magnetem je ovšem hrad. Vybudovala jej litevská knížata na obranu proti Řádu německých rytířů. Když byl řád v roce 1410 u Grunwaldu (nebo litevsky u Žalgirisu) polsko-litevskými vojsky rozdrcen, hrad postupně ztratil význam a hlavní město se přesunulo do Vilniusu. Hrad umístěn na ostrově a je k němu jediný přístup – po dřevěném mostě (anebo lodí). Ze všech stan je na něj působivý pohled, celá stavba je z červených cihel, součástí hradeb jsou věže s kruhovým půdorysem, další věže tvoří i vlastní hrad. Na nádvořích je prostor pro nejrůznější akce a v budovách hradu je historické muzeum, kde je možné se libovolně courat. Z horních pater je potom výhled na lesy a jezera.
Město a hrad mi nezabraly celý den a tak jsem se mohl vypravit na několikahodinovou túru po okolí, což jsou lesy, jezera a vesničky. Lidé tady mají k lesu a přírodě vůbec zřejmě bližší vztah než my. Své životní prostředí si zatím nestačili tak poničit. Nějakého turistického značení jsem si nevšimnul, motal jsem se proto raději mezi jezery, pokud možno na dohled trakaiského hradu. Bylo to příjemné odpoledne.
Ve Vilniusu jsem ještě zvládnul další mikropivovar (tentokrát opravdový) a večer jsem zakončil na Starém Městě, kde to žilo až do noci. Udělalo se hezky a místní i turisté si vychutnávali konec léta. Posedávali v restauracích a kavárnách (nebo před nimi), poslouchali pouliční hudebníky nebo jen tak korzovali. Bylo mi trochu líto, že už musím odjet.
Epilog
Letadlo mi letělo až po obědě. Dopoledne jsem si ještě jednou prošel historické centrum a nakoupil pár drobností . Na letiště jsem už nejel taxíkem, ale zkušeně „maršrutkou“, malým autobusem pro 15 cestujících. Cena jízdenky? 3 litai, to je asi 23 korun.
Během cesty domů jsem měl čas porovnat maratóny ve všech třech hlavních městech republik v Pobaltí. Každé z těchto tří měst je úplně jiné, každé má svoji vlastní tvář. Největší z nich – Riga – směs středověku a secese, dvouokruhový maratón po městě a den před ním pasta párty (nebo spíš žranice) v restauraci luxusního hotelu.
Tallin, přímořské město s rušným přístavem a jedinečně zachovaným Starým Městem s hradbami a věžemi, maratónská trať většinou podél pobřeží a jedna z nejhezčích medailí. Vilnius, nejsevernější barokní město, poměrně náročný čtyřokruhový maratón a trochu anarchie. Všechna tři města stojí za návštěvu, všechny tři maratóny je radost si zaběhnout.
