Obvykle je zájem o rozhovory s těmi vepředu, ale podívejme se tentokrát do hloubi běžeckého pole Kladenského maratónu 2012. Důvodem je sympatická skutečnost, že děti dvou členů pořádajícího Maratónklubu Kladno si odbyly svoji maratónskou premiéru.
Jakuba Beránka dokonce táta Josef Beránek musel pustit ve výsledcích o čtyři minutky před sebe, ale dodejme, že Pepa měl v nohách minulý týden Barokomaraton v Plasích, a protože na to zkrátka má a také protože má na Kladně všechny dosavadní ročníky, tak nemohl chybět.
Druhého prvomaratónce, kterého můžeme představit – Janu Kmuníčkovou, v tom táta Miloš nechal samotnou, protože si na rozdíl od Pepy na Kladno týden po Baroku netroufl, ale byl jako fanda a člen pořadatelského týmu přitom také.
Uveďme, že Kubovi je 29 a Janě 28 let, tedy ne že by je otcové vedli k maratonu v úplně „dětském věku“. Kubovi časomíra v cíli ukázala 3:54:48 a Janě 4:20:46.
Redakce BezvaBĚHu nás ponoukla, že by nebylo od věci „uklidnit“ třeba jiné již přihlášené k prvnímu maratonu nebo ty ještě váhající a představit ty naše prvomaratonce, kteří to přežili a jaké že to bylo.
Tak tady je pár odpovědí na otázky, které tátové Pepa a Miloš „těm svým“ položili, a třeba se zkušení maratónci pousmějí, když si připomenou ten svůj první zážitek, a ti co váhají nebo je první maraton v blízké době čeká, si možná řeknou: a vlastně proč ne také já.
Jaká je Tvoje sportovní minulost a kdy jsi začal/a pravidelněji běhat?
Jana: „Běhat jsem začala v pětadvaceti, tedy před třemi roky, do té doby jsem kromě tělocviku žádný sport neprovozovala. K běhání mě inspirovala atmosféra na Kladenském maratonu, kterou jsem dva roky nasávala z pořadatelského zákulisí. Nejvíc se mi líbilo, jak se maratonci usmívají a žertují nejen před závodem, ale i po něm, a chtěla jsem takovou radost zažít taky.“
Jakub: „Od mala jsem hrál fotbal, kde jsem považoval běhání za nutné zlo a nijak zvlášť jsem ho nevyhledával. Po úraze kolena před 5 lety (přetržený přední zkřížený a postranní vaz) jsem dostal sádru na 6 týdnů a prakticky s fotbalem skončil. Tak jsem začal postupně 1–2× za týden 20 minut běhat a v poslední době jdu praktický každý den. Měsíčně naběhám kolem 200km.“
Co bylo tím startovacím okamžikem, motivem, který stojí za rozhodnutím připravit se na maraton?
Jana: „Na maraton jsem si myslela od začátku, ale teprve po dvou letech pobíhání a uběhnutí Krušovického soudku, což je 20 km, jsem si na dalším Kladenském maratonu, kde jsem seděla u prezence, řekla, že nadešel čas zažít, jakých těch 42 kilometrů je.
„Postupně jsem ze sta kilometrů zvedala od září celý rok měsíční kilometráž až na dvě stě deset v červenci, za ten rok jsem naběhala celkem 1800 kilometrů, párkrát jsem si dala půlmaraton a na tom unhošťském jsem konečně měla pocit, že bych ještě jednou tolik byla schopná uběhnout.“
Jakub: „Loni jsem maraton vzdal na 31km, snad spíše vlivem horkého počasí, a chtěl jsem to napravit. Letos sice běhám více, ale nijak zvlášť jsem se nepřipravoval. Poslední dlouhý běh jsem absolvoval v červnu a to na trase Krušovice – Kladno (po trase Soudku) kolem 33km za chladnějšího počasí a celkem v pohodě.“
Jaký máš rozdíl v tom, co jsi při svém prvním maratonu počítal/a, že přijde za únavu a ta jak se říká zeď a jak to bylo v reálu?
Jana: „Bála jsem se, že po půlce začnu zpomalovat a budu se muset nutit pokračovat dál, ale naopak od 17do 27 kilometru se mi běželo nejlépe. Čekala jsem, že i přesto se před koncem dostaví ona „zeď“, místo toho jsem měla sílu ještě malinko zrychlit. Myslela jsem si, že budu mít po 25 kilometru velký hlad, jako při každém svém delším tréninkovém běhu, ale zřejmě pomohlo, že jsem si těsně před závodem vzala energetický gel, a pak už mi malé svačinky na občerstvovačce stačily.
„A rozhodně jsem nečekala, že mi v cíli bude tak dobře fyzicky – evidentně neambiciózní volné tempo, které jsem držela od začátku do konce, se mi vyplatilo a maraton jsem si užila od startu do posledních metrů na oválu, a kromě radosti, že jsem to dokázala, jsem hned začala přemýšlet o dalším maratonu.
„Můj první maraton byl tedy o hodně jinačí, než jsem čekala, ba přímo předčil má očekávání.“
Jakub: „S přihláškou jsem vyčkával až na čtvrtek, kdy bylo jasné, jaké bude v sobotu počasí. Bál jsem se posledních dvou koleček, ale docela dost mi pomohla hudba do sluchátek a na konci jsem už přes částečné křeče do stehna nějak dopajdal.“
A otázka poslední: stálo to za to?
Jana: „Stálo. I kdybych ho napoprvé neuběhla, stály by za to aspoň všechny naběhané kilometry a prožité závody, protože i přes všelijaké bolesti, únavu, zimu a vedro, po každém běhu následuje endorfinové opojení. A už předem se těším, jak si příště zlepším čas, když teď vím, do čeho jdu. Nejspíš v Unhošti, protože jsou tam okruhy s obrátkou a díky ní se s ostatními kamarády běžci můžeme část trati povzbuzovat tváří v tvář, ne jen když se předbíháme.“
Jakub: „Jsem rád, že jsem i přes prakticky minimální maratonskou přípravu doběhl až do cíle a druhý den se celkem obstojně a dokonce i bez cizí pomoci pohybuji. Teď se taky konečně už můžu hrdě přihlásit do Maratónklubu Kladno jako běžec, který uběhl celý maraton.“
Autory článku a rozhovoru jsou Miloš Kmuníček s Josefem Beránkem, oba jsou členové Maratónklubu Kladno. Miloš rovněž napsal knihu „Rozběhnuto… rozběhnu to“, kterou si můžete objednat zde.
