Na start letošní Beskydské 7 jsme se postavili 7. září se startovním číslem 77 (to je fakt náhoda) v kategorii sport mix do 40 let v krásných nových dresech s cílem závod dokončit ve slušném čase.
Uvítací ceremoniál proběhl na náměstí v Třinci, odkud byl také závod ve 22:30 hodin odstartován. Počáteční tempo bylo dost vysoké, po předchozích ročnících se zřejmě každý obával zácpy v prvním kopci. Ovšem sjezdovka na Javorový byla dostatečně široká a kdo na to měl, ten předbíhat mohl.
V hustém davu jsme vyběhli na vrchol Javorového, kde se dělily trasy. Kategorie hobby pokračovala po hřebeni na Ropici, my sporťáci jsme sbíhali z hřebene do Řeky po lesních stezkách bez turistického značení. Bohužel ani závodního značení nebylo v těchto místech mnoho, navíc černé pásky adidas nebyly ve tmě moc vidět. A tak jsme poprvé zabloudili a nebyli jsme rozhodně sami.
Stálo nás to nějakých deset minut navíc, což na začátku tak dlouhého závodu nehraje velkou roli, a tak jsme nepropadli panice. Ta nás zachvátila až poté, co jsme se na rozcestí Šindelná zamíchali do proudu hobíků. Vznikla tak situace pro všechny nepříjemná, protože cesta byla úzká a předbíhat se dalo jen tehdy, pokud jsme na to dotyčné upozornili.
A tak jsme až na Morávku pokřikovali „zleva! zprava!“ Pokud jsme tím někoho štvali, tak se omlouváme, ale jinak to fakt nešlo. Dav opět roztrhala sjezdovka, tentokrát na Travný. Krásný kopec, škoda jen, že byla tma a nic jsme neviděli. Vzpomínala jsem na to, jak jsme zde při loňské B7 dělaly s kamarádkou kontrolu a jak byl většinou účastníků Travný přejmenován na Otravný (snad ne kvůli nám).
Nejmilejším kopcem na trase však byla Lysá hora, srdeční záležitost všech severomoraváků. Stoupali jsme velmi svižně a byli jsme rádi, že nemusíme běžet jako při jiných závodech, které se na Lysé pořádají. Dle dohody jsem tempo udávala já jako slabší článek týmu a Jirka se přizpůsoboval, což se ukázalo jako rozumné, protože nám ještě v závěru zbývalo dost sil.
Ve dvou třetinách kopce jsme předběhli naše kamarády a zároveň největší soupeře – tým Medvěd z lesa a srnka z louky a v kategorii mix se tak dostali do vedení. Teplou polévku na občerstvovačce v Ostravici jsme raději vynechali, když jsme viděli medvědí tým kousek za námi. Stoupání na Smrk bylo fantastické, protože už probíhalo za denního světla a sil bylo stále dost.
Brali jsme jednu dvojici za druhou, pomalu už jsem čekala, kdy předběhneme Cypru s Vabrouškem. Naše rychlost se nám však stala osudnou, protože na kontrolu v Čeladné jsme doběhli mezi prvními 25 týmy v celkovém pořadí, které mohly využít elitní zkratku kolem Stolové hory.
Libor Uher, který tou dobou už z důvodu zranění Rosti Filipce závod ukončil, nám vysvětlil, kudy máme běžet, zkratka nebyla nijak značená. Studiu mapy jsme nevěnovali velkou pozornost a vyrazili po první stezce, která se jen trochu podobala Liborovu popisu. Ta však vyústila úplně jinde, než měla vyústit ta správná zkratka.
Nebudu vám popisovat, kde všude jsme bloudili, jak jsme se plazili v hustém porostu po břiše a čekali, kdy nás přepadne medvěd (teď myslím toho opravdového). Zkrátka po hodině marného počínání Jirka oznámil, že pro nás závod skončil a jdeme do nějaké vsi na vlak. Asi si dovedete představit, jak mi v tu chvíli bylo. Zmobilizovala jsem všechny orientační schopnosti (upozorňuji, že nemám žádné) a našla jsem v mapě tu správnou cestu na trasu závodu.
Tam nastal další problém přemluvit Jirku, aby v závodě pokračoval, protože on už chtěl bojovat pouze o vítězství, (což bylo při propadu o 20 míst a ztrátě téměř hodiny času nemožné) nebo nic. Zkoušela jsem to po dobrém i po zlém, ale nakonec myslím zafungoval jeho přirozený smysl pro zodpovědnost a láska ke mně. Také morální podpora rodičů s westíkem Vendelínem, kteří nám fandili na Pustevnách, mu dodala energii.
A tak jsme pokračovali. Při seběhu z Pusteven na Ráztoku jsme doběhli další velké mixové soupeře Verču s Radúzem, kteří se dostali před nás v době, kdy jsme si „zkracovali“ cestu. Protože Verču tlačily boty, celkem snadno jsme je předběhli a vytvořili si náskok při stoupání na předposlední kopec Radhošť.
Tam nám došla voda a my udělali další osudnou chybu, nešli jsme si jí koupit. Říkali jsme si, že už je to jenom kousek, že už to nějak vydržíme. Dehydratace se začala projevovat už cestou z Radhoště, stoupání na Javorník pak bylo celkem trápením. Na vrcholku nekonečného Javorníku neměla kontrola ani kapku vody. Netekla dokonce ani z kohoutku na záchodě a vystát si dlouhou frontu v hospodě, na to fakt nebyl čas. A tak zbývalo posledních šest kilometrů dolů a na sucho, ale zvládli jsme to.
Obyvatelé Frenštátu senzačně fandili a ulice, kterou jsme probíhali, byla vyzdobena kresbami dětí na téma Beskydská sedmička. Zážitek v cíli po 15 hodinách a 48 minutách bez odpočinku byl ohromný, plno fanoušků a hlavně ten pocit, že si můžete sednout a napít se. Ale nebylo tomu tak! Po proběhnutí cílového oblouku nám moderátor sdělil, že musíme zdolat ještě nějaké další výškové metry. Nevěřila jsem vlastním uším, nechápala jsem, co po mně ještě kdo chce. To už mě ale Jirka táhnul po schodech na jakousi dřevěnou pyramidu představující K2, kde jsme zamávali a zapózovali fotografům.
Tak to je konec. A ponaučení z tohoto závodu? Za prvé, nikdy neříkej nikdy. Přestože jsme si na trati několikrát slíbili, že tento závod už NIKDY nepůjdeme, dnes už víme, že ho zopakujeme. Za druhé, nikdy nepodceňuj dehydrataci a VŽDY měj vody raději více než žádnou. A za třetí? Kdo chce moc, nemá nic. Použitím zkratky /povolené/ jsme chtěli setřást soupeře a místo toho jsme se dostali za ně. Takže díky všem za příjemnou atmosféru v závodě a za rok zase!
Alice Martikánová
Zúčastnili jste se taky Beskydské sedmičky? Pošlete nám svůj PŘÍBĚH (redakce@bezvabeh.cz)
