Sálající slunce a k tomu dvě třetiny trati protivítr, to dalo všem odvážlivcům, kteří se nebáli pustit v tak pekelném počasí do půlmaratónu, pořádně zabrat. Nejlépe se s tím vypořádal Jarda Martínek /Trisk Olomouc – 1:17:47/, který již od startu vyrazil na sólový běh a nechal všechny daleko za sebou. Druhý tentokrát doběhl domácí Petr Kučera /SK Salix Grymov – 1:23:59/ a třetí pak hodně překvapivě neustále se letos lepšící olomoucký Tomáš Rašner /1:24:34/.
Jarmila Palíšková, též domácí vytrvalkyně z SK Salix Grymov /1:32:47/, hned po výstřelu začala napodobovat vítěze celého závodu a i ona si stejně neohroženě doběhla pro první místo mezi ženami. Za ní se cílem prohnala Pavlína Šromotová /TTC Olomouc – 1:36:39/ a až třetí skončila vyškovská Marie Hynštová /1:39:02/, které závod v takovém vedru evidentně nesedl.
21 kilometrů v parném létě. Proč ne?
První ročník Grymovského půlmaratónu připravili členové agilního sportovního klubu Salix Grymov ve spolupráci s obecním úřadem v Grymově a bylo to kvůli předpokládanému počasí sázkou na odvahu běžců. Navíc velkou konkurencí byl i ve stejném termínu pořádaný Králičák. A Dolní Morava není zase tak daleko.
Závod byl též zařazen do XXXII. ročníku Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje jako 25. akce v pořadí a samozřejmě i do II. ročníku Grymovského poháru.
Vytrvalce čekaly dva okruhy přes okolní vesnice se startem u zdejšího sportovního areálu na břehu Bečvy a s doběhem do téhož místa. Trať byla rovinatá, ale bez možnosti se skrýt před palčivým sluncem, které právě v sobotu už začínalo mít dostatečně velkou sílu na to, aby závod běžcům adekvátně tomuto letnímu období znesnadnilo. K tomu navíc po většinu trati foukal nepříjemný protivítr. Ovšem podmínky měli všichni stejné a bylo jen na každém jednotlivci, jak se s počasím dokáže vypořádat.
Někomu vedro nevadilo
„Já jsem s tím teplem neměl žádný problém,“ smál se Jarda Martínek, který na start přijel z Olomouce na kole a po závodě zřejmě pořádnou oklikou pokračoval domů.
„Pro mě to byl dobrý tréninkový běh. Udržoval jsem si své tempo naprosto pohodlně a vlastně jen pokračoval v zátěži po tréninkovém soustředění AK Olomouc, ze kterého jsme právě přijeli.“
„Kterého cvoka napadlo pořádat v srpnu půlmaratón,“ běsnil ředitel a hlavní pořadatel závodu Petr Kučera. „Už nikdy víc. Půl roku jsem se nedostal k tréninku a podle toho to taky vypadalo. A když se mi na garminu v Radslavicích ukázalo 39 stupňů, málem jsem dostal infarkt. Jsem zvědavý, jak se z toho budu dlouho dostávat.“
To zase naproti tomu Tomáš Rašner zářil jako sluníčko nad námi: „Mně teplo vůbec nevadí. Běželi jsme ve skupině, což bylo pro mě dobře a pořád jsme si pomáhali. Sám bych určitě tak rychle neběžel, ale samotného mě překvapilo, jak mi to dnes šlo.“
„Jsem to doma a věděla jsem, do čeho jdu,“ hodnotila svůj výkon Jarmila Palíšková, „ale to vedro mi dalo pořádně zabrat. A k tomu pak ty kostky na cestě z Radslavic do Grymova, ty to dorazily.“
„Půl roku jsem odpočívala,“ konstatovala s jemným nádechem překvapení v hlase Pavlína Šromotová, a je vidět, že to byla správně zvolená příprava. Vůbec jsem neměla s ničím na trati problém.“
Zřejmě nová tréninková metoda. Budeme si ji muset pořádně prostudovat. To naopak byla pěkně naštvaná Marie Hynštová: „ Já to nechápu. Jestli to bylo tím vedrem, nebo čím. Vůbec tomu nerozumím. V tréninku mi to jde už velmi dobře a pak se takhle trápím. To i delší výklusy chodím rychleji než dnes tento závod.“
Naposledy
Věděl jsem, že budu mít s takovou délkou trati teď problém. Ale že až takový, to mě nenapadlo ani v nejdivočejším erotickém snu. Už tepové frekvence a její poklesy po tréninku mi jednoznačně ukazovaly, kdeže je má obecná a tempová vytrvalost. Musel bych být hodně sprostý, abych to přesně popsal. Šel jsem do toho tedy s cílem trasu jen odklusat pro bod do poháru a nijak se nezničit, neboť s teplem nejsem žádný kamarád. Prostě přežít.
Pro jistotu jsem si před startem nedal ani rovinky, abych nepřepálil začátek. No to byla zase volovina. Rozběhl jsem se do normálního klusu až po třiceti minutách. Do té doby jsem trpěl jako kůň se svázanýma nohama, po kterém chtějí, aby tak běžel. Přesně takhle jsem si připadal. Ale to byla ještě srandička proti tomu, co přišlo potom.
Bylo to jako facka. Nevím, kdo mi ji po cestě nasolil, ale byla pořádná. Po 15 kilometru jsem najednou zůstal skoro stát a mít nějakou bundu, nejraději bych křižoval proti tomu větru s ní jako s plachtou, abych se vůbec posunul dál. Nohy se mi sukovaly jako povříslo a uzel na nich dělaly asi i plíce, protože jsem je začal od té doby nějak postrádat a lapal po vzduchu jako ryby na suchu.
Slunce žhnulo jak přehřátý kotel a vysušený jsem byl napadrť. Jenom škrtnout. A kdyby ze mě nesrčel pot jako v bleskové průtrži mračen, musel bych vzplanout na to tata. Začal jsem okamžitě vzývat nejdřív všechny řecké bohy co znám, pak i římské a nakonec i toho našeho, s tím, že mu schválím i ty restituce, když mě zachrání před tou cestou do pekel, po níž už jsem už putoval a ono nic. Určitě je mu to jedno.
Nepomohl mi v ničem. Je vidět komu o ty prachy asi jde. A vrchol nastal za další kilometr, kdy mi křuplo v koleni a začal mi před každým předkopnutím vysvětlovat můj naštípnutý meniskus, že tak tedy ne. A to mě čekaly zdejší legendární kostky, co chtěla Skanska prodat do Německa a za to udělat zdarma po celém úseku novou cestu.
Ochranáři jí to nepovolili a já je proklel až do desátého kolena. Neboť ať jsem hledal při té smrtelné křeči, již jsem v té chvíli už provozoval a která se v té době nedala nazvat během, protože to byl jednoznačný boj o život, nějakou rovnější a větší kostku, na kterou bych mohl šlápnut a nevyhodit si koleno, tak tam fakt žádná taková nebyla.
Prostě poctivá práce českých rukou asi někdy ze třicátých let minulého století. Jedna jak druhá, ale malé až hrůza. A hlavně celý podklad cesty byl tak křivý, že jsem začal i zešikma vidět jako někteří naši současní spoluobčané.
No, cílem jsem se sice proplížil, ale mít budku na zádech, byl bych asi historicky nejpomalejší hlemýžď na světě. A když jsem pak ponořil ruku do Bečvy, fakt ta voda zasyčela. To nelžu, na to jsou svědci. Pro moji tělesnou teplotu by asi na stupnici teploměru už nebyla kolonka.
Stejně je to určitě naposledy, protože od září nastupuji opět po 12 letech k fotbalistům jako kondiční trenér a na nějaké běhání mi už moc času nezbude. Ale jezdit za vámi, když to vyjde, budu pořád. Kde bych našel tak skvělou partu lidí jako mezi běžci.
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
