Ve 27. ročníku Běhu na Lysou horu vyhrál zcela s přehledem Tomáš Blaha /AK Kroměříž/, který zdolal 8,4 km dlouhou trať, vedenou po účelové komunikaci Českých radiokomunikací, v čase 38:07. Jeho sólu nikdo nestačil a soupeřem mu byla jen Lysá hora a čas. Za ním vybojoval druhý post na stupních vítězů Ondřej Horák /Fortex Moravský Beroun – 39:02/, když dokázal v druhé části trati dotáhnout a pak i utrhnout třetího v cíli Martina Berku /AC Syner Turnov – 39:56/.
V ženách si ovšem troufám říct, že naprosto nečekaně, ba přímo senzačně a hlavně zaslouženě, zvítězila Jana Juračková z OK Lokomotiva Pardubice /47:28/, která ještě nikdy žádný závod do vrchu neběžela. Druhá skončila loňská vítězka Jana Pechková /TJ Maratónstav Úpice – 48:28/ a třetí potom Lenka Dušková /ISCAREX Česká Třebová – 49:53/.
Ovšem je nutné podotknout, že vítězi se stali všichni, kdo v horkém červencovém odpoledni dokázali na Lysou horu vyběhnout a že se to některým podařilo o něco rychleji než jiným, to naprosto nic neznamená. Jako na olympiádě. Jsou vítězové, jsou poražení, ale hlavní účast. A ta je tradičně na beskydském vrcholu opravdu hojná.
Abych dodržel zpravodajskou spravedlnost, tak jen dodám, že čtyřicátníky dovedl do cíle v přímém souboji s Radomírem Soukupem a Jirkou Žákem jako první Marek Škapa, padesátníky pak Jirka Zátopek, šedesátníky polský superman Tadeusz Jasek, sedmdesátníky pak Ervín Podžorný.
Ženy na 35 let vyhrála Anička Krátká, nad 45 let Lenka Sejkorová, nad 55 let Marie Hynštová a abych nezapomněl, tak v juniorkách zvítězila Adéla Voráčková a v juniorech Martin Žák.
Ovšem fantastický výkon podala i Denisa Krejčiříková, která i se svou sestrou Ivonou pojala závod jako test před Beskydskou sedmičkou a lehkost, s jakou zdolávala nejprudší stoupání, mě fascinovala. Kdyby se ze začátku necourala někde v zadu a neprobírala se svým dvojčetem nějaké důležité záležitosti, čertví jaké při závodě, že, možná by bylo pořadí nejlepších žen poněkud jiné. Ale co nebylo teď, může být příště, neboť je neskutečné, jaký talent na vrchy se v této útlé dívce skrývá.
Co běžci museli zvládnout?
Lysá hora je specifická nejen počasím, ale i svým náročným terénem pro běžecké závody. Tentokrát ovšem vrchaři měli před sebou tu nejlehčí variantu výstupu na vrchol. Start na rozcestí k Lysé hoře u Krásné – Nižní Mohelnice byl v nadmořské výšce 609 metrů a cíl pak ve výšce 1313 metrů. V celkové délce trati 8400 metrů museli tedy zvládnout převýšení 704 metrů, ale za to po asfaltové silnici, takže to nebylo o kamzičím skákání po balvanech, ale opravdu přece jen trochu o běhu.
Závod byl součástí SAUCONY Českého poháru v bězích do vrchu pro rok 2012 a zároveň i mistrovstvím Moravy a Slezska v této běžecké disciplíně. Uspořádal jej tradičně atletický oddíl TJ Jäkl Karviná ve spolupráci se Statutárním městem Karviná, Horskou službou Beskydy a Krajským SVČ JUVENTUS Karviná. Projekt je rovněž spolufinancován Evropskou unií.
Jak závod probíhal?
„Začali jsme příliš pomalu,“ zhodnotil tempo po startu Tomáš Blaha. „Pak jsem šel dopředu a pořád si udržoval náskok, a ačkoliv mě v závěru Ondra Horák přece jen stahoval, nemusel jsem jít nijak moc naplno a vcelku pohodlně jsem si doběhl pro vítězství. Díky tomu dnešnímu teplu to na rychlý čas stejně nebylo, tak jsem běžel s ohledem na zítřejší start v Dolní Lomné s rozumem a v pohodě.“
„Mám raději závody do vrchu v terénu než na silnici,“ přiznal Ondra Horák, „ proto jsem od začátku zvolil volnější tempo a snažil se pak až v závěrečných prudších pasážích na trati dotáhnout kluky přede mnou. Podařilo se mi posunout na druhé místo, ale na Tomáše jsem dnes neměl.“
„Podle mě jsme nezačali nijak rychle,“ zamyslel se nad začátkem závodu Martin Berka, „jenže bylo přece jen dost velké teplo a taky díky tomu jsem potom už nestačil Ondrovu tempu, když mě kolem šestého kilometru doběhl a pak šel dál přede mě. To už bylo moc rychlé.“
„Já jsem nikdy žádný závod do vrchu neběžela,“ usmívala se překvapená svým vítězstvím orientační běžkyně Jana Juračková. „Ostatně v Pardubicích, kdy bydlím, se na to ani natrénovat nikde nedá, protože u nás je jen samá rovina.“
To musím potvrdit, neboť během mého tamního dvouletého působení v RH Pardubice při výkonu základní vojenské služby, jsme měli obrovský problém najít malý kopeček, kde by se dalo aspoň simulovat něco jako výběhy kopců.
„Jsem tu nedaleko na návštěvě a tak jsem se rozhodla dnes zkusit, jestli zvládnu vůbec takovou trať uběhnout a docela dost mě překvapilo, že mi to tak šlo,“ pokračovala pak ještě v popisování průběhu závodu ze svého pohledu. „Ale je fakt, že jsem toho měla v závěru docela dost a občas i přešla v těch nejprudších pasážích trasy do chůze. Přesto jsem zvládla první místo s docela slušným náskokem udržet.“
„Já nemám ráda vedro a dnes ho bylo na mě až příliš moc, ale stejně i tak bych dnes na první místo neměla, protože Jana běžela opravdu výborně,“ uznala sebekriticky Jana Pechková. „Všechny nás tu překvapila a jsem zvědavá, jak se jí bude dařit dál, až bude vědět, do čeho vlastně jde, když nastoupí na start běhu do vrchu.“
„I přes to teplo mám dnes osobák na této trati,“ zářila jako sluníčko nad Lysou Lenka Dušková. „ A navíc jsem se dostala i pod padesát minut, tak jsem spokojená. A to nejen s časem, ale i s umístěním, protože jsem zpočátku pohybovala až někde na pátém fleku a se třetím místem jsem moc nepočítala.“
A vy se ptáte co já?
Vyšel jsem nahoru a slezl pak i dolů coby turista. Sledoval jsem dění na trati a snažil se fotit, což se mi moc nepodařilo, neboť jsem si zamazal potem čočku objektivu a zjistil to až moc pozdě, takže nejkrásnější záběry jsou jako obvykle u mě zase v háji. Taky se nebylo čemu divit, když jsem dostal na vrchol zpocený jak dveře od chlíva.
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
