Začalo to v dubnu, kdy se moje běžecká kamarádka Mirka přihlásila na RunTour a vyvěsila to na Facebooku. Lajknu a jdu se mrknout, o co jde. Vzápětí i já vyvěšuji na FB svou účast.

A jelikož ráda píšu a jsem fanynkou časopisu Marianne, dávám si jako odměnu za splněnou výzvu, doběhnout v čase pod 50 minut, předsevzetí, že o tom napíšu do tohoto časopisu.

Jak zjistíte níže, čtenářky časopisu o můj báječný článek přijdou, vy však nikoli. Díky FB se přihlásí ještě někteří přátelé z naší běžecké komunity – a můžeme se společně těšit.

Tento závod jsme s holkama braly jako jakousi rozcvičku a otestování kondice před Olomouckým půlmaratonem tuto sobotu. Příprava byla zodpovědná – každé úterý tréninky pod vedením kluků z Triexpertu, každou středu pak měření sil na Triexpertcupu v Brně.

Holky o víkendu delší výběhy, já pařby s kamarády občas proložené během či inline bruslemi. Motivace a vyhecování přátel je úžasné (díky, Tome), takže jsem vstávala ráno na běh po prohýřené noci a s promile v krvi. Ale co mě nezabije, mě posílí.

Abych toho neměla málo, tak jsem ještě 3 týdny před závodem spadla v jeden den dvakrát z kola a se silničním lišejem a rozbolavělým a pohmožděným celým tělem měla týdenní přestávku v tréninku. Nejhorší byl můj psychický šok, protože jsem za svůj dospělý život z kola nikdy nespadla. Ale i bez helmy to moje hlava přežila a po týdnu belhání se jsem opět namotivovaná vyrazila na trénink i středeční závody.

V týdnu před závody jsme dostali email od organizátora s nabídkou další registrace zdarma. Trošku mě to naštvalo – kdybychom to věděly, mohly jsme se s holkama přihlásit dvě na jednu a ušetřily bychom.

Přišlo mi, že měli přihlášeno málo lidí – i na Triexpertcup nás chodí více (přes 200) – tak asi chtěli na poslední chvíli někoho nalákat. Za použití FB a hesla: Ani jedna registrace nazmar! jsme zvládli do páteční půlnoci zdarma přihlásit naše zahraniční běžecké kolegy – Francouze Pierricka a Rumunku Cameliu. Prostě šíříme běh, kde se dá!

foto: Veronika Ubrová

V neděli nastal den D – já po sobotním šestihodinovém trajdání ve zlínské ZOO, Mirka po válení se na koupáku – každému dle jeho gusta :-) Večer předtím jsem brouzdala po netu a četla motivace všech přihlášených. Upřímně, nic extra mě nenadchlo, jen jeden kluk psal, že v cíli políbí první holku, co se mu namane, tak to mi přišlo vtipné. Pak taky nějaké odměny jako pivečko, stejky, nové tenisky či mobil, nebo trápení se každodenním během po zbytek léta, úklid stolu, poslouchání přítelkyně. Doufám, že v příštích ročnících budeme vynalézavější.

Bylo příšerné vedro – 30 stupňů, start ve 12. Ale já zastávám názor, že si pořád na něco stěžujeme – slunko, vítr, déšť, bláto, sucho…takže nejlepší je to neřešit a prostě máknout za podmínek, který jsou. Organizace byla v pohodě.

V Olympii jsme si vyzvedli startovací tašky a číslo s čipem i spínacími špendlíky. V zázemí závodu byla sanitka, stánky sponzorů, voda s korýtky, moderátor. Nachystaly jsme se s holkama, lehce rozběhaly, pořádně protáhly, nechaly se zodpovědně vyfotit do našeho běžeckého alba, vybraly hudbu do sluchátek a pak už jen ve stínu stromů rozebíraly taktiku. Běžely se dvě kola po 5km.

Chtěly jsme běžet rychlostí 5min/km s tím, že pokud to půjde, v druhém kole či ke konci zrychlíme. Jelikož jsem část trasy projížděla na bruslích v pátek, věděla jsem, že jsou na zemi značky po kilometru, takže si můžeme kontrolovat jednotlivé mezičasy. Pro mě překvapivé bylo i časté rozmístění občerstvovacích stanic s vodou – po 2.5km – což v tom vedru vyloženě „bodlo“.

Vystartovalo se něco málo po dvanácté hodině. Trošku se to ucpalo, jak jsme probíhali po cestičce herním parkem za Olympií. Pak už to bylo po cyklostezce a štrúdl se postupně roztahal. Na druhém kilometru jsem věděla, že čas pod 50 minut nedám.

Rozloučila jsem se se svojí spisovatelskou kariérou v Marianne a soustředila na to, abych v tom vedru doběhla aspoň v čase pod 55 minut. Bylo to úmorné. Holky jsem po chvíli ztratila, zatím běžely jen kousek za mnou. Na občerstvovačce jsem si lokla teplé vody (fuj), na dalším úseku narazila na kamaráda Libora na kole, který mi přijel fandit a povzbudit mě. Běh byl náročný.

Držela mě hudba – z Facebooku stáhnutý Nike Karaoke Mix a Desmodi. Člověk se snažil soustředit jen na to, aby kladl jednu nohu před druhou a moc se u toho nezapotil. Kde to šlo, tak tam šupsky hupsky do stínu, ale toho po cestě moc nebylo.

Pak okruh za Olympií a půlka za námi. Ti, co běželi jen 5km už odbočovali do cíle. Měla jsem namále – nebylo mi moc dobře v tom vedru, tak jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí takhle se mordovat a ničit si zdraví a chcípat vedrem a málem jsem to taky otočila do cíle.

Holky jsem totálně ztratila. Opět jsem běžela sama. Vždycky na závodech tak nějak běžím sama s mezerou přede mnou i za mnou. Nevím, čím to je. Vepředu jsem viděla Pierricka v červeném tričku a kousek za ním kamaráda Pavla.

Překvapivě jsem se jich jakž takž držela. Když jsem v druhém kole narazila na Libora, snažil se mě povzbuzovat a tvrdil, že moc holek přede mnou není a že mám ještě máknout a dohonit borca přede mnou. Jsem si říkala, že se mu to lehce povídá, ale provedení už je mnohem horší.

Poslední lok vody a bruslařský okruh za Olympií nás vedl do cíle. Musím někdy zjistit, kolik má metrů, protože v neděli mi přišel nekonečný. Ještě jsem se pobavila na závěr. Zabrala jsem z posledních sil a předbíhala dva chlapy.

Při předbíhání jsem se je snažila povzbudit a říkám: „Chlapi, zaberte ještě pořádně rukama, mákněte, už jsme skoro v cíli…“ Ten jeden na to: „No jo, máš plno keců, ale taky o padesát kilo míň než já…..ale hezkej zadek, tebe se budu držet.“ Zasmála jsem se a schválně vyrazila ještě rychleji. Trošku mě to ubralo sil, takže do cíle jsem měla co dělat. Jeden z těch dvou mě ještě zpátky předběhl. Ale něco jako náznak sprintu na cílové rovince jsem zvládla.

Byly jsme s holkama rády, že to máme za sebou. Já čas 53:10, holky kolem 55:30. Mnohem lepší jsou výsledky pořadí – skončila jsem 5. mezi ženami, 3. v kategorii (jen nesmíte koukat na to, jak málo žen běželo :-) Po doběhu jsme si daly jonťák, totálně mokré a zchvácené sedly do stínu stromů a po vydýchání se opláchly v korýtku.

Můj osobní pocit byl dobrý – za daných podmínek to prostě líp nešlo. Myslím, že naši kluci trenérští na nás budou moct být hrdí. Ještě závěrečné foto, na kterém nám nechybí úsměv, a rozutekly jsme se užívat si slunečné neděle. Já skončila s mamkou na Príglu – voda čistá a velice osvěžující. Trošku jsem si zaplavala, abych zrelaxovala nohy, a na závěr jsme si daly langoše (ach ty stravovací prohřešky). Líp se neděle vydařit nemohla.

Myslím, že holky byly taky spokojený. Ještě ten den se objevily Lucčiny fotky na Facebooku. Od dalšího kamaráda i moje a Mirčino video cílového sprintu. Zvládly jsme to na jedničku a teď už se jen těšíme, jak naši vytrvalost prověří půlmaratón v Olomouci.

Autorka příspěvku Veronika Ubrová – živí ji soukromá výuka angličtiny a eshop s hodinkami. Kromě běhání ráda bruslí na inlinech, hraje volejbal, plave, posiluje, snowboardí a běžkuje. Ve volném čase ráda paří se svými báječnými přáteli. Běhá hlavně proto, aby měla menší zadek, dlouhé štíhlé nohy a taky aby se mohla pořádně nacpat čokoládou :-)