Existují u nás atletické oddíly či kluby velké, střední, ale i malé. S letitou tradicí a velkými úspěchy jak na poli oddílových soutěží, tak i s významnými výsledky mezi jednotlivci. Jsou zde také kluby se specifickým zaměřením, s krátkou historií a třeba i bez sportovních výsledků.
Ve všech těchto organizacích pracuje převážně dobrovolně řada nadšenců bez nároku na odměnu a obětují tomu všechen svůj volný čas. Je pravda, že bez těchto lidí by česká atletika nikdy nebyla tam, kde je. Také v současné době by nebyly někdy až neuvěřitelné historické, ale možná i novodobé výsledky jak na Mistrovstvích Evropy, světa či olympiádách. Přesto královna sportů u nás začíná povážlivě pokulhávat za světem a to zejména běhy.
Mezi mládeží není zájem o neperspektivní, dlouhodobou a únavnou práci. Poslední dobří běžci postupně přecházejí mezi veterány a jejich výkonnost se zákonitě s přibývajícími léty snižuje. A pokud se na obzoru občas objeví nějaký záblesk, náznak talentu, málokdy se dostane dál.
Už vzhledem k předpokladům, možnostem a podmínkám daných geografickou polohou naší země a současnou mentalitou národa, zejména způsobem výchovy mladé generace, je nad slunce jasné, že se nového Zátopka, Odložila, Jungwirtha nebo Kratochvílové jen tak brzy nedočkáme a kdoví jestli ještě vůbec někdy.
Ale to jsem se ve svém úvodu dostal úplně jinam, než jsem chtěl. A přesto u nás, bez toho, že by chtěli dosáhnout špičkových výsledků, existuje množství našich kolegů, kamarádů a přátel, kteří se jdou občas proběhnout jen tak. Třeba, aby si „vyčistili“ hlavu od náročné práce, možná od ještě náročnější manželky nebo i naopak podobných manželů (abych to od nějakých zuřivých feministek neschytal :-).
TIP: Čtěte také Atletický oddíl Kobeřice.
Je potěšitelné, že nás přibývá na běžeckých závodech, ani ne tak pro běžecké výkony, ale spíš pro setkání s podobně „potrefenými“ lidmi jako jsme my. Aspoň máme čas probrat všechny naše zdravotní problémy, nad kterými by si ortopedové rvali vlasy a významně ťukali na čelo :-)
Já tvrdím, že jako kdysi naši rodiče a prarodiče chodívali do kostela, tak my za podobnou zábavou jezdíváme na závody. Člověk je tvor kolektivní a velmi rád se sdružuje. Nakonec má to v genech, jinak bychom na této planetě nepřežili. Proto si vytváříme své party, kluby či jinak nazvaná sdružení, která pak mají svá pravidla, na kterých je postaven základ jejich kamarádství a přátelství.
Tomu já, jako bývalý učitel, říkám správná výchova mládeže k poctivému přístupu k životu i ke společnosti. Ale pořád odvádím myšlenky od toho, co jsem chtěl na začátku, a to je představit vám jednu partu vyznavačů běhu na Vyškovsku – NEDĚLNÍ KLUB VYŠKOV.
Když 26. 12. 1982 judisté Sokola Dědice vyrazili na první společný výběh, jistě netušili, co se z toho vyvine. Rozhodli se založit tradici pravidelných nedělních běhů. Zpočátku jich bylo pár, ale postupně se přidávali další a další, až se jejich řady rozrostly do nebývalého počtu. Aby nenastal chaos, vznikly specifické vnitřní stanovy.
Např. cituji: „NC se řídí svými stanovami a nepsanými zákony. Stanovy jsou povinné a na neplnění nepsaných zákonů se pohlíží s opovržením“. Ústřední heslo stanov zní: „Nemusíš se zúčastnit, musíš ale zaplatit.“ Vše je samozřejmě vedeno na vtipné bázi kamarádství. Například za neúčast na pravidelném nedělním běhu, bez ověřitelné omluvy s tím, že ani smrt neomlouvá, se platí pokuta :-)
TIP: Čtěte také BK SAK Ložiska Karviná.
Jednání klubu probíhají na dvou konferencích – letní a zimní, na kterých se ještě utužují přátelské vztahy. Trochu se vrátím zpět. Koncem osmdesátých let nastala doba, kdy bylo potřeba najít stálou trať, a tím okamžitě vznikl nápad měřit čas. A protože člověk je tvor soutěživý, spatřila světlo světa GRAND PRIX NC, v níž se vedou časy, body i rekordy jednotlivců včetně různých dalších zajímavostí. Můžete zde najít i sankce za neúčast :-)
Vznikla zde taky například soutěž HANDICAPMEN. Jde o intervalové starty tak, že ten nejhorší v minulém roce startuje první a ostatní dle dosažených časů s odstupem za ním. Další zajímavou akcí je soutěž o nejrychlejší kilogram živé váhy na trati nedělního běhu. Z této soutěže se v podstatě vyklubal pravidelný závod do kopce s následným výklusem okolo Opatovické přehrady a s návštěvou občerstvovací stanice – cukrárny.
Postupně vznikaly další soutěže. Například v září se koná pravidelný závod v běhu do schodů na hráz přehrady, nazvaný po zesnulém kamarádovi, DŽUMBICAP. A pak jsou zde další jiné zajímavosti, jak se lze dočíst v pravidelně vydávané ročence klubu. Je třeba dodat, že se část této skvělé party objevuje i na různých běžeckých závodech v okolí. Každoročně taky poskládají štafetu na brněnskou dvanáctihodinovku.
To je jen drobný výčet z činností, které vymyslela za 29 let skupina přátel, o které najdete další informace zde.
Jsem rád, že u nás existují takovéto party, s nimiž je náš život veselejší a vtipnější. Věřím, že i vy podobné kamarády najdete a vydržíte se s nimi dlouhá léta radovat nejen z běhu.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.
