Vydejte se do světa, plného obyčejných věcí a bezvýznamných událostí. Jediná mýtická bytost, kterou potkáte, je vaše lepší já, které úspěšně ignorujete a místo toho se věnujete neřestem typu bůček, gaučink a tolik oblíbený zevl. Hlavní hrdina tohohle blogu je přesně takový, jako vy. Líný, obtloustlý, plný špatných návyků a věčně sebeobhajující svůj pohodlný, požitkářský životní styl..

Takhle přesně jsem na sebe už několik let nahlížel. Vnitřně tajně nespokojený, ale sám sobě namlouvající, že s tím stejně nic neudělám a nezbývá, než se s tím smířit. Je mi 41 let, jsem ajťák, občas vyrazím na vandr, přes zimu hraju trochu badminton, mám rád pivo, kouřím, jsem muzikant a každý víkend jsem někde na akci.

To celé dohromady dělá zajímavý koktejl. Na jedné straně naprosto nezdravý životní styl, na druhé straně náznak snahy o nějakou protiváhu. A to je to důležité slovo! Váha. Tu mi totiž moje drahá paní začala nenápadně připomínat. Totální ignorace, jak od týnejdžra. Pak mi ji začala připomínat nápadně. No a nakonec jsem sám vypozoroval, že mi přestaly být oblíbený košile a při nazouvání ponožek jsem musel takzvaně na freedivera – jo, zadržet dech a vykonat návlek!

V tomhle blogu zkusím sepsat svoji cestu k běhání, které se mi stalo prostředkem k hubnutí. Tedy alespoň ze startu. Popíšu, kolik jsem toho změnil, jak drasticky a co mi to vzalo a dalo.

Začal jsem na 90 kg. To je při mých 176 cm vskutku už celkem dost. BMI hlásilo 29,05, což je nejenom nadváha, ale už vlastně skoro obezita prvního stupně (ta začína na BMI 30). Moje drahá paní to viděla nerada, před 16 lety si brala šlachovitého šedesátikilového uličníka a teď jí doma kyne tohle.

V létě 2023 se odhodlávám a začínám něco dělat. Jednou týdně chodím na tréningy MMA. Je to slušné kardio, hekám u tabaty, celý člověk mě bolí po tréningu ještě dva dny a samozřejmě večer si dám s chutí pivko, protože si ho přece zasloužím!! Celý rok to takto provozuju a váha nic – nečekaně!

V průběhu se ke mě přidávají moje dvě dcerky a tak mlátíme do pytlů a lapů společně. Má to jednu nevýhodu: celkový čas se dělí mezi více lidí a zatímco jeden bije sestavu úderů do trenéra, ostatní obíhají tělocvičnu, než přijdou na řadu. Po půlroce si nevědomky pobíhám po tělocvičně už čtvrt hodiny a něco mi říká, že by se to dalo přece využít i jinak.

V květnu s teplem přichází finální odhodlání: zkusím běžet! Ano, to, jak jsem měl vždycky srandu z kamarádů, ať raši jedou autem a že mě nikdy nikdo běžet neuvidí a všechny ty silácky kecy, všechno to jsem v jeden moment hořce spolknul, obul se do běhacích bot (které jsem mimochodem měl zakoupené kvůli koloběžce), oblékl sportovní oblečení na badminton a hurá ven.

O tom, jak dopadl první výběh zas někdy jindy. Jim