Světový rekord v maratonském běh, je něco kolem dvou hodin (2:03:38). Znamená to tedy, že Patrick Makau musel vyvinout průměrnou rychlost 20,48 kilometrů za hodinu.
Zajímavé by bylo podívat se, jak by si ale lidští šampióni vedli, kdyby v jednom houfu běželi po boku atletů soupeři z různých koutů zvířecí říše. Mezidruhové olympijské hry by si totiž jistě získali své publikum. Čtyřnozí nebo okřídlení rekordmani by s výsledkovou listinou pořádně zamotali. Možná už jen tím, že by většina zúčastněných sportovců řádně přidala do kroku, kdyby jim na paty dýchala nějaká hladová šelma.
Gepardi, kteří drží primát suchozemské rychlosti, naštěstí nemají vyvinutou potravní preferenci na běžce v trenýrkách. Navíc rychlostí 112 km/h nevydrží běžet dlouho, a pokud je jejich divoký běh za rychle manévrující potravou opakovaně neúspěšný, umírají vysílením. S téměř šestinásobkem lidského maxima by se buď brzy po startu nechali srazit kamerovým vozem, nebo padli v mdlobách. Na daleké trati si tedy lidští běžci nestojí zase tak špatně, alespoň dokud se na startovní čáru nepostaví nějaká antilopa.
Takový vidloroh americký má totiž neskutečnou výdrž. A tam, kde nečekají diváci, může i nepříjemně dloubnout soupeře do žeber ostrým rohem. Nějakých 56 km/h není pro tohohle hnědobílého kopytníka žádná námaha. Směle si tímto tempem dokáže poskakovat čtyři hodiny, jako by se nechumelilo. A kdyby hodně chtěl hrábnout kopýtkem a ukázat ve finiši co dovede, vydrží půl hodinky sprintovat 89 km/h. Naštěstí je velmi plachý a udržuje si velkou únikovou vzdálenost, a tak by pravděpodobně záhy opustil trať.
Možným favoritem by mohl být i sympatický tučňák kroužkový – elegána ve fraku při běžeckém zápolení často neuvidíte. Pětatřicet za hodinu z něj činí nebezpečného soupeře na dlouhé tratě, ale bohužel, bez vody je tak trochu na suchu.
Jde ale vidět, že jsme dosud nehledali na těch správných místech. Afrika je přece rodištěm většiny běžců, kteří skutečně umí přidat do kroku. Pštros dvouprstý je náš ideální kandidát – vysportovaná stehna a pevné obutí jsou předpokladem úspěchu. Sedmdesát za hodinu mu nečiní problém, a navíc je vždy tak trochu nad věcí.
Vždycky ale nezáleží na rychlosti. Japonec Šizo Kanaguri dokončil svůj první maraton za 54 let, 8 měsíců, 6 dní, 8 hodin, 32 minut a 20,3 sekundy. Na takový rekord nemají ani mořské hvězdice, které se k cílové pásce zvolna sunou tempem 75 centimetrů za minutu. Kanaguriho výkon nás utvrzuje v tom, že narozdíl od fádních zvířecích sportovců ti lidští mohou vždycky něčím nečekaným překvapit.
Autorem článku je Mgr. Radomír Dohnal – přírodovědec, environmentalista, který poslední dobou dělí svou pozornost mezi dobré víno a psaní článků o proměnách (nejen české) krajiny. Vystudoval Biologickou fakultu Jihočeské univerzity, pracuje ve sféře ekologického vzdělávání, spolupracuje se zoologickými zahradami ČR.
