Na třetí pokus?
Poprvé jsem měl běžet ve Skopje v roce 2015. Byl jsem na místě, v sobotu před závodem jsem nafasoval číslo a všechno vypadalo v pohodě. Jenže ve stejný den uspořádali borci v sousedním městě – Kumanovu – menší válku. Výsledkem bylo přes dvacet mrtvých a makedonská vláda vyhlásila od neděle státní smutek. Část závodníků (hlavně ti co nesledovali zprávy, tedy cizinci) přišla na start, kde se už ale rozebírala startovní brána a likvidovaly šatny a celé zázemí. Pořadatelé nám vysvětlili, co se děje, rozdali nám připravené medaile a hromadu nachystaného občerstvení a bylo po závodu.
Podruhé jsem byl přihlášen v roce 2018. To jsem ale ani neodcestoval. Dostavila se první z mých stařeckých chorob a já se staral o termín operace, ne o nějaký maratón.
No a potřetí tedy letos. Věci se dost změnily – místo v květnu se běží začátkem října, Makedonie se přejmenovala na Severní Makedonii (a označení aut z MK na NMK) a já jsem důchodce s časy na maratón o hodinu horšími.
Na cestě
Z Ruzyně jsem odlétal v 7,30. Od nás z venkova to MHD tak brzo nešlo, naštěstí mě odvezl kamarád autem. Abych to neměl před odletem tak jednoduché, zasekl se mi visací zámek u kufru. Že se to blíží jsem tušil, ale pořád jsem obstarání nového odkládal. Pořídit zámek není na letišti v Praze ani v pět hodin ráno problém, ale co s tím starým? Štípací kleště ani rozbrušovačku mi prodat nemohli a na informacích mi sdělili, že technika by nesehnali ani v rozumnější dobu. Nezbývalo než vyrazit před odletovou halu a požádat nějakého řidiče. Jenže nářadí už asi vozí v autě málokdo a s kleštěmi je to ještě slabší. Zadařilo se až asi na desátý pokus. Mohl jsem spokojeně odletět.
To ve Skopje bylo veseleji. Chtěl jsem jet do města autobusem, jak inzeruje letiště na svých stránkách. Funguje to ale tak nějak na balkánský způsob. Jízdní řád se (naštěstí) nedodržuje – to bych tam čekal skoro tři hodiny, jízdenky nestojí 199 ale 300 denárů a nejezdí „normální“ autobus, ale mikrobus, kam se všichni zájemci o odvoz nemusejí vejít. Já se vešel.
Po ubytování jsem ještě zašel do expa. To bylo ve sportovní hale pěkných pár kilometrů od centra, jednu cestu jsem raději absolvoval taxíkem. Expo by se mělo psát v uvozovkách, kromě výdeje startovního čísla (+batůžku a trička v barvách titulárního sponzora Wizzair), tam bylo možná pět stánků s botami a sportovní výživou. Moc jsem se nezdržel.
Stal se zázrak (aspoň napůl)
V pátek, kdy jsem přiletěl i v sobotu bylo ve Skopje dokonalé letní počasí – nebe bez mráčku a hic. Bylo mi jasné, že v tomhle bych maratón nezvládnul. Smiřoval jsem se s tím, že to v půlce zabalím a přemýšlel, jak to vykomunikuju s rozhodčími v cíli. Na to přemýšlení jsem měl před závodem dost času, protože v sousedním pokoji pořádali mejdan (samozřejmě Češi) a já mohl usnout až po půlnoci.
Když jsem v pět vstával (start byl v osm), podíval jsem se z okna a nebyly vidět žádné hvězdy. Hurá, bylo zataženo! Snad to půjde.
Jelikož jsem bydlel v centru, nezajímala mě šatna ani úschovna, na start jsem šel v běžeckém. Ve startovním koridoru nebylo s kým kecat a tak byl čas sledovat hemžení okolo, zjišťovat jestli je někdo starší nebo tlustší (pár jich bylo, heč!), ocenit parfémy slečen kolem, uvažovat proč musí někdo běžet v tomhle počasí v dlouhých kalhotách nebo kolik lidí sebou tahá mobil.
Všechny běhy startovaly najedou a z jedné startovní čáry. Maratón, půlka a štafety jedním směrem a na druhé straně ulice lidový běh na 5 kiláků opačným směrem. Docela zajímavá zkušenost. Maratón se běžel ve dvou identických okruzích vedených po širokých ulicích s kvalitním povrchem, bez kostek a bez kolejí (tramvaje tady nejezdí). Profil? Úplná placka. Občerstvovací stanice byly každé dva nebo tři kilometry, v prvním kole jenom s vodou v plastových lahvičkách, ve druhém kole byl většinou i ionťák a banány, na jedné občerstvovačce nabízeli pro zvlášť tvrdé borce i proteinový nápoj. Houbičky nebyly. Hlavně nám ale vyšlo počasí, bylo pod mrakem, navíc z okolních hor dost často foukalo. Prostě oproti sobotě (a potom i pondělí a úterý) veget.
V prvním kole nás byla s půlmaratonci docela masa, ve druhém nebýt štafet, tak by se tam člověk plácal skoro sám. Hajda! Hajda! – takhle místní povzbuzují, ale moc diváků nebylo. Jedno kolo mi dali dva Keňané a jeden domorodec. Já klusal až do konce bez nějaké větší krize. Závěr závodu byl docela efektní, proběhlo se vítězným obloukem (nebo Porta Makedonija) na Makedonské náměstí, kde byl cíl. Paráda! Obligátní medaile, nějaké občerstvení a hurá do sprchy.
… a po výletech
Podobně jako v Praze i ve Skopje vede přes řeku staletý kamenný most, akorát tady se řeka jmenuje Vardar a na druhém konci mostu není Malá Strana, ale Starý Bazar neboli Стара Чаршија, muslimská část města. Je to vlastně jediné co ve Skopje stojí za návštěvu. Pouze tenhle kus města zůstal stát, když před šedesáti lety přišlo zemětřesení a ostatní čtvrti srovnalo se zemí (asi se na křesťany jejich pánbůh pořádně nasral).
Není to sice Marrákeš, ale jsou tady mešity (přístupně i pro nemuslimy) – největší Mustafa Paši, pevnost Kale, původní lázně přeměněné na umělecké galerie – Daut-Paša Aman nebo Čifte Amam, velikánská krytá tržnice Bezisten, dávná zařízení pro ubytování kupců a jejich karavan – Kuršumli An nebo Kapan An, hodinová věž Saat Kula i kostel a klášter Sveti Spas. No a samozřejmě spousta restaurací a kaváren, některé spíše pro turisty s jídelním lístkem i v angličtině, ale dost je takových, kde chodí většinou místní. Pivo člověk dostane akorát v těch prvních, ale stejně není o co stát. Až na jednu výjimku jsem na jídlo chodil do téhle části města.
Na druhé straně řeky už to tak zajímavé není. Moderní budovy bank, hotelů, obchodů a kdoví čeho, spousty soch počínaje Alexandrem Makedonským přes Cyrila a Metoděje až po pro nás neznámé hrdiny makedonské historie. Stojí tady ale památník Matky Terezy, která se ve Skopje jako Agnes Gonxha Bojaxhiu narodila. Nedalo mi to abych se nepodíval na zdejší hlavní nádraží. Pokud jsem to dobře pochopil, odjíždí z něj denně přesně 15 vlaků.
Abych také vypadnul z města, udělal jsem si výšlap na horu Vodno nad městem. Má 1066 metrů a na jejím vrcholu stojí kříž ze železné konstrukce vysoký 66 metrů, který je vidět z celého Skopje. Prý je největší na světě. Chtěl jsem pokračovat ke klášteru svatého Panteleimona, který má být jednou z nejvýznamnějších byzantských památek v Makedonii. Bohužel mi ale zůstal utajen systém turistického značení ve zdejším kraji a já se ke klášteru nedostal. Zůstalo tak jenom u několikahodinové túry ve zdejších kopcích a lesích.
No a ve středu zpátky domů. S autobusem na letiště jsem to raději už nezkoušel, vzal jsem si taxi. Řidič byl zajímavý chlápek, prošedivělý Rom zhruba v mém věku. Chtěl si pokecat (já ostatně taky), ale byla to zajímavá diskuze – on mluvil makedonsky a trochu německy a já česky a trochu anglicky. Vychvaloval svoji rodinu a Skopje, nadával na politiky a mafii a překvapení pro něj bylo, že škodovky se vyrábějí v Česku. Ale znal a pochvaloval si české kysané zelí, které mu vozí nějaký známý. Nepředstavovali jsme se, ale říkal, že má přezdívku Taxi Obama. Cesta docela utekla.
Letěl jsem přes Frankfurt, kde jsem čekal přes čtyři hodiny na spoj do Prahy. Aspoň jsem měl čas dát si pořádné pivo a zhodnotit svoji cestu za maratónem ve čtyřicáté zemi. Nebyla to sice žádná sláva, ale rest mám splněný a můžu přemýšlet, kam dál.
