Právě si užila českou výhru na sobotní večerní desítce Birell Grand Prix na pražské dlažbě a hned v neděli se vydala na ligové finále do Hodonína, kde vyhrála pětku a na patnáctistovce dala sezonní osobák. Není divu, když její běžecké portfolium sahá od dráhové míle přes krosy a silniční maraton až po horské běhy. „Jinak by mě to ani nebavilo,“ usmívá se 27letá Tereza Hrochová, elitní česká běžkyně. Jak to všechno zvládá?
Jak se cítíš – byl to hodně nabitý víkend, nebo „normálka“?
V Praze se mi běželo celkem dobře, i když na mě bylo dost teplo. Jen jsem chtěla zaběhnout o dvě tři vteřinky líp než loni a ono to bylo o tři hůř… Ale spokojenost. Byla jsem docela rozbitá, ale nějak jsem se srovnala. Vyráželi jsme před osmou z Prahy, tři a půl hodiny na cestě, museli objíždět po okreskách. Pětku jsem šla ve 13.15 podle plánu. Kilák se rozběhl pomaličku, trenér na mě houkl, že tahle to nestačí, a tak jsem šla až do cíle vepředu sama první (16:39,18). Ve čtyři se pak běžela patnáctka, nechtělo se mi už vůbec, ale bylo potřeba urvat nějaké body pro družstvo. Rozběhla jsem se a na cílové čáře jsme zůstaly tři o prsa, já druhá… Dobrý, ale sezonní maximum (4:30:39) nepřeceňuju. Běžela jsem teprve podruhé letos a poprvé jsem šla hned po steeplu. Pondělí si lehce vydechnu a úterý mě čeká ještě trojka na akademičkách.
Jistě ti mnozí experti řeknou, že zaměřit se na jednu specializaci by mělo vést k lepšímu výsledku. Co jim odpovídáš?
Já s tím nesouhlasím, myslím, že jeden způsob běhání pomáhá druhému, doplňují se. Na dráze získám rychlost, v kopcích sílu, na silnici vytrvalost. Je to komplexní příprava.
Jak s trenérem Vladimírem Bartůňkem skládáte trénink – střídáš bloky, nebo ho upravuješ jen krátce směrem k nejbližšímu vrcholu?
Připravuju se celoročně a k určenému vrcholu tu přípravu poslední týdny přizpůsobím. Letos nejdřív na maraton (2:31:04 v Hamburku, pozn. aut.), před létem ke kopcům (8. místo v závodě Classic a 17. ve Verticalu na mistrovství světa na Stubai, pozn. aut.), pak do půlmaratonského tempa před Univerziádou (v Číně doběhla čtvrtá za 1:14:48, pozn. aut.) a teď přecházím k podzimnímu maratonu.
Z tohoto pohledu asi těžko najdeš parťáka do tréninku…
Trénuju sama, jen občas se ke mně na pár dní na soustředění někdo připojí.
Ani nemáš stálou základnu, že?
Donedávna jsem ji měla jen v tašce, teď už naštěstí aspoň v autě… Nejvíc času strávím na horách, dvě stě padesát až tři sta dní v roce jsem nedávno spočítala. Na jaře jsem byla téměř tři měsíce v Melagu v Jižním Tyrolsku, tam mě už za ty roky všichni dobře znají, autobusáci z místní linky mi mávají na pozdrav. Teď jsem pokračovala dva měsíce v Kühtai v Rakousku. Na podzim už těch hor tolik nebude, ještě to řešíme. Oddíl a školu mám v Plzni, jsem ze severních Čech od České Lípy a část rodiny bydlí v Hradci Králové. Pendluju mezi…
Přitom jsi nikdy nebyla full-time profík, dá se to ufinancovat?
Já jsem pořád spíš takový hobík. Po olympiádě v Tokiu před dvěma lety jsem dostala třetinový úvazek ve vysokoškolském středisku Victoria, k tomu jsem student a mám sportovní stipendium, a můj plzeňský oddíl Škoda, který vede můj trenér, mi přidá něco na přípravu. Nestěžuju si, na svůj provoz si nějak vydělám. Trenér se mnou stráví občas týden, spíš víkend, jinak jsem sama.
Kolik přibližně odtrénuješ týdně?
Nedá se to říct úplně přesně, protože odpolední fázi poslední dva tři roky většinou neběhám, ale většinou strávím na kole, na trenažéru. Na horách už bývá často po obědě ošklivě, já si šlapu dvě hodiny, dám si k tomu film na Netflixu. V zimě jdu na běžky nebo na skialpy, plavu. Proběhnout se chodívám ještě před snídaní. Ale jenom pořád běhat celý den by mě nebavilo a taky šetřím klouby. Musím to zaklepat, jsem zdravá kromě běžných drobností. Týdně přesto stihnu odběhat okolo sto padesáti kilometrů. K tomu turistika, musím si vyšlápnout ještě tři sta výškových metrů k přehradě, kde se líp běhá. A pak si je sejít dolů.
Můžeš při té všestrannosti říct, co tě baví nejvíc?
Na dráze jsem začínala, ale ta už se mi asi ohrála… Patnáctku nebo trojku v extralize chodím „z voleje“. Dostala jsem letos i nějaké nabídky ke startům ze zahraničí a pětku, ale už jsem je odmítla. Do budoucna se těším na dlouhé horské běhy, to je můj sen, to chci zažít, ale to teď už nejde kombinovat s tou silnicí. Lákalo by mě taky naučit se pořádně na skialpech a pokusit se něco odjet, podobně jako Marcela Vašínová. Ta je fakt hustá, jak odběhne i devadesátku, ale to už mě neláká.
V českém běžeckém prostředí nevládnou mezi dámami úplně ideální vztahy. Proč převažuje přehnaná rivalita?
Nechci se do toho moc pouštět, neřekla bych nic hezkého. Na silnici není příjemné prostředí, jsme asi každá jiná, nerozumíme si tolik… V kopcích to naopak funguje bezvadně a to nejen díky Páje Schorné, která nás drží všechny pohromadě.
Na podzim tedy míříš k maratonu s ambicí olympijského limitu.
Ano, ale nechci se k tomu přehnaně upínat jako na jaře, kdy to pak nedopadlo. Na olympiádě už jsem byla, to jsem si splnila. Na jaře jsem si vytrpěla Hamburg, protože mi dva dny před cestou vinou stávky zrušili letenku, nejezdily ani vlaky. Už jsem to nechtěla rušit, byla jsem připravená, dala jsem tomu tři měsíce neskutečných tréninků, ale čtrnáct hodin v autě před startem nebylo ideálních. Na půlmaratonu to ještě šlo, pak mi po dlouhém sezení v autě odešly zaďáky, myslela jsem, že nezvednu nohy. Taky mě to stálo hodně peněz, chvíli mi trvalo, než jsem se dostala na nulu… Limit je drsný 2:26:50, ale myslím, že na něj mám a chci se tam dostat. Musí se všechno sejít, aby to vyšlo.
Stáváš se jednou z hlavních tváří RunCzech, užíváš si závodní atmosféru bez extrémních výsledkových tlaků?
Jo, jo. Loni se mi přitom v Českých Budějovicích povedl i limit na mistrovství světa v půlmaratonu, které pak ho zrušili. Teď bych se ráda v Ústí nad Labem pokusila o co nejlepší umístění pro celkové pořadí v Euroheroes. Seriál je to úžasný a lidi okolo taky.
Tereza Hrochová osobní rekordy:
- 1500 m – 4:22,44
- 3000 m překážek – 10:14,09
- 5 km – 16:00,61
- 10 km dráha – 33:00,00
- Běchovice – 34:09
- Půlmaraton – 1:12:04
- Maraton – 2:29:06
