Má mysl před mou pozornost postavila citát, jenž jsem dříve někde četl,
„Nepřestáváme běhat, protože stárneme.
Stárneme, protože jsme přestali
běhat.“
a já tu myšlenku chytil. Nasadil si běžecké botky a znovu se rozběhl. Znovu od začátku.
Při svém znovu běhání jsem se rozhodl začít pozvolna – žádná velká čísla hned ze začátku. Nechci své tělo šokovat, jen mu říct: už zase sloužíš i k pravidelnému běhání, tak vstávat a cvičit! Když jsem doběhl mohl jsem si zapsat do tréninkového diáře poctivých šest kilometrů. Vzpomínal jsem, jak jsem začínal opravdu úplně po prvé. Už jako dítě jsem byl dost běhavý, stále jsem někde venku po něčem šplhal, nebo skákal. Organizovaně, s tím, že budu běhat pravidelně, abych se zlepšoval a mohl si tak mnohem déle vychutnávat běžecký zážitek jsem však po prvé vyběhl na trase dlouhé čtyři kilometry. Běhával jsem od babičky přes les k našemu starému bytu, kde jsme dříve bydleli. V půlce, tam u trafiky jsem si koupil plechovku Spritu, sedl pod strom do stínu a půl hodiny z ní posrkával a snažil se dát dohromady. Následně jsem běžel zpátky. Měl jsem ze sebe obrovskou radost, protože jsem zvládl něco obrovského – překonal TAK VELKOU vzdálenost. Ano, i čtyři km pro mě dříve byla TAK VELKÁ vzdálenost.
Nyní jsem si psal opět první kilometry, takovou radost jsem z nich však neměl. Moje hlava i tělo dost dobře věděli, jaký je rozdíl mezi, rádoby prvními šesti kilometry a třiceti kilometry s tisícovým převýšením v horském terénu.
O pár dní později jsme byli vyslání na proškolení nositelů dýchací techniky. Strávil jsem na tom místě v posledních letech, řekněme zrovna nemalou chvíli a znovu jsem to všechno srovnával s dříve/poprvé. Cestou na místo se ptám svého kolegy, „Tak co Radime, půjdeš se mnou ráno běhat, tak jak tehdy?“ Radim se zvláštně zatvářil a odvětil mi, že to spíše vynechá, protože nás čeká cvičení v polygonu a minule byl z našeho běhání dva týdny rozbitý.
Sotva dopíšu tyhle řádky, půjdu si pro dalších pár kilometrů. Možná začínám zase znovu, znovu od začátku, jenže nikdy už to od začátku nebude. V tomhle životě na ty tisícovky kilometrů nejde zapomenout. Už poznám, když dostanu křeč ve svale, jestli musím zastavit, zpomalit, nebo si můžu dovolit běžet dál, protože to během dvou vteřin odezní. Jestli jsem přetrénovaný, nebo se mi jenom nechce. Jestli je bolest, kterou právě cítím hranice mé komfortní zóny, kterou posouvám, anebo je to tři týdenní rekonvalescence.
Běhání je jako dobrá kniha, můžete ji číst zas a znovu od začátku, vždycky v ní naleznete cosi, čeho jste si před tím nevšimli. Znovu mi tělem začíná proudit vzrušení a těším se, co dalšího objevím při čtení kapitoly, Jirkův dlouhý běh.
