„A půjdeš se mnou běhat?“
Pronesla mým směrem Natka. Mé již nějakou dobu nepoužívané běžecké reflexy hned zbystřili – stále mi v krvi koluje běžecká krev.
Vážně se mě ptá? Zrovna mě? Jasně, že půjdu. Pomyslel jsem si v soukromí svých myšlenek.
Odpoledne jsme vyrazili. Krok sun krok, šup sem šup a tři kilometry za námi a Natka jásá, že si splnila denní plán. Byla zpocená, červená, zadýchaná. Za to já, já byl také nezvykle zadýchaný a vůbec to nebyla taková pohádka, jak si to pamatuji. Natka se na mě koukla a říká „Ty ses ani nezadýchal.“ Přivřel jsem oči, zhluboka se nadechl a s klidným úsměvem ji odpovídám, že kdyby měla naběháno tolik kilometrů, co já, taky by byla taky v pohodě. Jenže, … jenže já nebyl v pohodě. Z nějakého důvody ty tři kilometry byli zvláštní, jiné než jindy. Celou dobu jsem byl zvláštně ztuhlý. Okolní krajina, která mě dříve povzbuzovala slovy „Ještě další kilometr, přidej, bude větší legrace!“, najednou mlčela. Nohy se neproháněli lesem s hravou lehkostí. Vzduch kolem mě nesvištěl přímo do mých plic, spíše jako by se mi vyhýbal a já se nemohl pořádně nadechnout.
Druhého dne ráno, mě popadla nepředstavitelná touha najít své staré vzpomínky. Nedalo se tomu vzdorovat. Klečel jsem na kolenou a hrabal se ve starých věcech, pohozených v nějaké zaprášené krabici. Když v tom, jsem nalezl svůj poklad. (viz. obr. 1)
Hleděl jsem na své medaile, dříve majestátně pověšené po místech mého bytu, kde jim po právu náležela ta největší pozornost a sláva. Dnes v zaprášené krabici. Nedalo mi a začal jsem šmejdit i v počítači. Hle…! Mé staré zápisky z běhání. (viz. obr 2 a 3)
Poslední zapsaný trénink jsem měl někdy v roce 2017. Neuvěřitelné. Ne, že bych od té doby neběhal, jenže už výrazně méně. Více jsem začal cestovat a jezdit po horách – už jsem se spíše procházel. Sice to byli někdy i stokilometrové procházky, přesto to nebylo běhání. Občas vyběhnu, akorát za poslední dva roky jsem běžel více jak 15 km trasu jen jednou, přestože jsem dříve tuhle vzdálenost měl v tréninkovém plánu alespoň 2× týdně. Ty čísla z tréninkového zápisníku ve mně začala probouzet zašantročené pocity. Strach, vyčerpání, pochyby, bolest. To vše běžce běžně potkává. Jenže vedle nich přicházeli i jiné, ty, které se v každém běžci probouzí a rostou s každým dalším kilometrem. Vzrušení, klid, sebedůvěra a vytrvalost.
Má mysl před mou pozornost postavila citát, jenž jsem dříve někde četl,
„Nepřestáváme běhat, protože stárneme.
Stárneme, protože jsme přestali běhat.“
a já tu myšlenku chytil. Nasadil si běžecké botky a znovu se rozběhl. Znovu od začátku.
