se na české ultramaratonské scéně objevila v roce 2019 a její výkony vyráží dech. V roce 2020 se stala mistryní republiky v běhu na 24 hodin, je držitelkou ženského FKT na PVLH24, je jedinou ženou, která zvládla double PVLH24, a před rokem jsme si spolu povídaly mimo jiné o jejím pokusu absolvovat naprosto šílený závod Swiss 360k.
V letošním roce si na sebe vymyslela jinou lahůdku: trojici dvousetmílových závodů v britském Walesu, které absolvovala během pouhých čtyř měsíců. A kdyby jen absolvovala! Ve všech třech závodech se umístila jako první žena, jednou byla první celkově a dvakrát brala v celkovém pořadí třetí místo.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete, jak takový dvousetmílový závod vypadá, jaké to je, vracet se po tak krátké době, jak Lenka regeneruje, trénuje a proč nemá smysl brečet.
BezvaBěh: Během čtyř měsíců jsi úspěšně absolvovala kompletní seriál tří dvousetmílových (tj. 320 km) závodů v britském Walesu. Jak tě vůbec něco takového napadlo?
Lenka: To je tak, když máš dobré kamarády, kteří ti s radostí doporučují zábavné akce. A já se prostě nechám vždycky ukecat. Přiznávám, to ukecávání není u mě až tak náročné.
A na tomhle projektu mě zaujaly právě ty dvouměsíční rozestupy. Chtěla jsem zjistit, zda tělo dokáže za tu dobu dostatečně zregenerovat a postavit se pak na start další dvousetmílovky
BB: Jak jednotlivé závody vypadaly?
L: První dvousetmílová taškařice byla v jižním Walesu v dubnu. Běželo se od východního pobřeží k tomu západnímu. A vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Závod byl popisován jako „fully-marked“. No, za celou dobu jsem potkala tři fáborky od pořadatele. Zbytek byl „marked“ turistickými značkami. Velšskými. Ne, nejsou jako ty naše. Ne, není v nich žádná logika. Ne, malou šipku na druhé straně ohrady nemáte šanci vidět za světla. Za tmy nevidíte ani tu branku. Ale v dubnu ještě není tolik vegetace a tak šlo celkem snadno přelézat i mimo branky. Často přes ostnaté dráty. Ale šlo to.
No, trošku jsem si zabloudila v noční mlze. Poznala jsem, že míra zoufalství je nekonečná. Že tyhle vzdálenosti se nepočítají na kilometry ani na čas. Ale na míru utrpení. A ta míra utrpení se začíná načítat až po dvou stech kilometrech.
Druhá zábavná akcička byla o dva měsíce později ve Walesu středním a trasa by tentokrát okruhová. Vegetace bylo již o poznání více. Už jsem ale neskočila na jejich fully-marked a trasu si předem důkladně nastudovala. Postahovala jsem si obrázky tamějšího značení dálkových tras. Příprava se vyplatila a navigačně jsem se tentokrát vůbec netrápila. Mimo branky jsem přelézala zcela výjimečně. To, že jsem se trápila jinak, je jasné. V každém ultrazávodě se něco pokazit musí. A je vlastně celkem zábava čekat, co se vyvrbí tentokrát. Tentokrát byl velký problém s vodou a počasí víc než horké. Občerstovačky od sebe dělilo zhruba 40 až 50 kilometrů. Voda v potůčkách, které jsem po cestě potkávala, ale vzhledem k všudypřítomným ovečkám, nepůsobila nijak důvěryhodně. Naštěstí proběhlo vše bez následků.
Třetí a poslední závod probíhal v severním Walesu, trasa byla taková motanice, kde jsme některá místa probíhali vícekrát, takže to dokázalo hlavu patřičně zabavit. Počasí byla naprosté všehochuť. Od horka po deštivý a větrný sajgon. Pro mě byla tahle část nejvíc utrápená, páč jsem prvně zažila problémy se žaludkem, kdy se mi nedařilo adekvátně doplňovat energii. Ale jak jsem už říkala: Na každém ultrazávodě se musí něco po…
BB: Přibliž trochu víc, jak podobná akce vypadá, prosím.
L: Přihlásíš se. Zaplatíš startovné. Těšíš se. Netěšíš se. Vystartuješ. Jednalo se o první ročník, tak lidí nebylo tolik a i pořadatelé se postupně učili. Po cestě jsme vždy měli zhruba osm kontrolních stanovišť (CP), kam nám vždy převáželi naše dropbagy. Ty jsme měli dva. Jeden, který byl na každém CP a ten druhý jen na spacích CP (ty byly tři).
Pořadatel měl zajištěný medical team, který jsme mohli v případě nouze zavolat.
Tím, že spoluběžců je tam málo a vzdálenost je veliká, běžela jsem většinu času. Nestěžuju si. Naprosto mi to vyhovuje.
Fajn bylo, že jsme měli trackery, takže kamarádi mohli sledovat na dálku, kde si zrovna užívám.
Doběh do cíle je v porovnání s tím, na co jsme tady zvyklí zvláštní. Doběhneš. Dostaneš trofej za dokončení. Žádné vyhlášení. Žádné čekání na ostatní. Ale tak pravda, čekej dva dny na ty, co doběhnou po tobě. Poprvé mě to dost překvapilo. Pak už jsem byla připravená.
BB: Jaká jsi měla očekávání a jaká byla realita?
L: Očekávání jsem měla jen ta, že bych se ráda dostala do cíle všech třech závodů. Neznala jsem lidi, co to běželi se mnou. Tak co očekávat. Realita tak byla naprosto skvělá.
BB: Jsi spokojená se svými výsledky?
L: No aby ne. Všechny tři závody jsme dokončili jen čtyři. Jsem ráda, že mi tělo dovolilo vše zdárně dokončit. Že jsem se zase měla šanci trochu víc poznat. Vím, že dokážu problémy řešit, že se nehroutím, a že i ve vypjatých chvílích dokážu racionálně reagovat.
Pamatuju si na jednu chvíli, kdy kolem mě mordor, stojím v noci v dešti na rozcestí, hodinky se rozhodly stávkovat a nenavigovat. Zavolat nikomu nejde, protože jsem v místě, kde není signál. Já naprosté zoufalství, slzy na krajíčku, co mám dělat. Jít vpravo, vlevo… Tak jsem se sebou hodila řeč: “Hele, co ti to pomůže, když si tu sedneš a budeš bulet? Vyber si směr a jdi!“
A vybrala jsem si ten správný. Hodinky se po čase chytly, signál se nahodil a bylo zase fajn.
BB: Jak probíhala mezi jednotlivými závody regenerace?
L: Po prvním závodě jsme měla od fyzio naordinováno dva týdny bez běhu. Skoro jsem to i vydržela. Jedině následky, co jsem vždy měla byly otlaky na chodidlech (v řeči ultra – chodidla na sra*ky) Takže hned po hrubém zahojení běhat šlo.
Po druhém závodě jsem vyběhla už po necelém týdnu. Cítila jsem se fajn a i moje fyzio rezignovala a řekla, ať si běhám podle svého pocitu. Teď, po třetí akci, jsem pocitově začala asi po deseti dnech. A co v té neběhací době dělám? Procházky, lymfatická masáž, protahování, lehké posilování, a jídlo, spousta jídla. To je nejzábavnější část celého ultra.
BB: Jak ses připravovala?
L: Běhala. Úplně jsem rezignovala tenhle rok na rychlost a pobíhala si v terénu. Hodně jsem honila výškové metry. A tak různě si při tom pobíhání zkouším výbavu a jídlo. Nic extra. Ale vlastně byl tenhle rok tréninkově dost zábavný a pestrý.
BB: Chtělo se ti na další závody vůbec vracet? Neumím si představit, kolik mentální síly stojí podstupovat tohle několikrát v tak krátkém časovém úseku…
L: Na ten druhý i jo. Je to jako s porody. U prvního nevíš. U druhého tušíš, ale říkáš si, že druhý přece bývá lehčí. No, a u třetího už víš, že to nic lehkého nebude.
Na ten třetí se mi šlo úplně nejhůř. Věděla jsem, že trpět budu. A zatímco tělo regeneruje dobře, na hlavu jsou dva měsíce moc krátká doba k zapomenutí.
BB: Co jsi během závodů jedla, pila, cos nesla s sebou – vím, že už cestování na start a zpátky byl dost punk.
L: Tak byla nějaká povinná výbava. Nepromok, zdroj světla, mobil, termo folie, litr pití, nějaké jídlo, lékárnička. Zbytek je na tobě. Měla jsem s sebou ještě filtr na vodu, power banku, náhradní baterky do čelovky. Klasika.
Cestování na start. Anglie, no. Sem tam nějaká stávka dopravců, sem tam nějaká uzavřená nádraží. Třeba takové cestování londýnským metrem po závodě, kdy mozkových buněk není nazbyt, je celkem zábava.
BB: Je něco, na co nedáš dopustit? Jídlo, výbava…
L: Určitě termofolie, se kterou jsem se mohla uložit ke sladkému snění i mimo CP. A pak taky hůlky. Bez těch nedám v terénu ani ránu.
BB: Co máš v plánu teď? Co tě čeká?
L: 17. září startuju na ME v běhu na dvacet čtyři hodin ve Veroně. Pak mám v plánu zase nějaké proběhnutí Lužických hor. Taky mě čeká nějaká vy/prohraná sázka na Milešovce. A zbytek si nechám zatím pro sebe.
BB: Je nějaká akce, na kterou se ráda vracíš nebo by ses ještě ráda vrátila?
L: Vokober(g) a Lednová orienťáková tradice po Českém středohoří
BB: Co je pro tebe běhání?
L: Životní styl. Čistička hlavy. Relax.
