Byl to zážitek. Trail se vším všudy. Parádní závod. Tak by se dal označit další díl seriálu Běhej lesy, který zavítal na Vysočinu.
Do Žďárských vrchů jsme se vydali i s rodinou a potkali se tam s přáteli. Dopoledne jsme tak měli v plánu projít si Pohádkovou vesničku Podlesíčko, která je od místa startu jen pár kilometrů. Následoval oběd v restauraci, kde byly porce velké a chutné. Ani ne hodinu před startem jsem se najedl opravdu do sytosti.
Pak jsme přejeli ke startu, kde jsme bezproblémově zaparkovali, vyzvedl jsem si startovní číslo, převlékl se a přezul do silničních bot, o kterých jsem usoudil, že budou vhodnější než krosovky. Potom jsem ještě krátce rozklusal a už šel na start. Po výstřelu, který jsem si s ostatními běžci roztleskal, jsem začal v opatrném tempu. Moc dobře jsem si pamatoval, že se po startu běží do kopce. Hodně do kopce. A hodně dlouho. Nemělo tak moc smysl sledovat tempo. Před metou dvou kilometrů to bylo chvilku z kopce, ale pak se zase pokračovalo směrem vzhůru.
Před jedním z kopečků nás dobrovolník povzbuzoval, že za chvíli budeme mít občerstvovací stanici. Ještě než jsem k ní doběhl, přišlo jiné osvěžení – začalo totiž pršet. Co se ale týká občerstovačky, stojí za zmínku ekologický rozměr závodů Běhej lesy – běžci totiž běhají s vlastními kelímky a tím se minimalizuje množství odpadu. Kdo ho nemá, musí si poradit jinak. „Napít, nebo nalít za krk,“ ptá se mě sympatická dívky se džbánkem vody, ke které jsem zamířil. Jen jsem nastavil dlaně, do kterých mi nalila vodu, já se trochu napil, zbytkem se polil a pokračoval v běhu. Tahle inovace je fajn, neměl jsem ani šanci se vodou z kelímku omylem polít, jak se mi to často stává.
Osvěžující letní deštík se postupně změnil v celkem slušný slejvák a kořeny v lese dost klouzaly. V seběhu jsem tak volil bezpečné tempo, nechtěl jsem se tam vyválet. I když bych tím byl dole možná o dost rychleji. Ti přede mnou se mi vzdalovali, ti původně za mnou mě předbíhali, ale to se nedá nic dělat. Terénní seběhy mi prostě nejdou a tím méně, když jsou kromě kořenů a kamenů na blátě a já mám obuté silniční boty. Před obzvláště nebezpečným úsekem nás dobrovolnice u trati varovala, ať běžíme opatrně. Ujistil jsem jí, že běžím opatrně celou dobu, ale stejně jsem začal ještě víc dávat pozor, kam šlapu.
A pak nás čekal ještě úsek lesem, než přišlo klesání jen mírné, navíc po asfaltu. Nějak jsem v tu dobu už ale neměl dost sil a tak jsem postupně klesal pořadím. Druhá občerstvovačka přišla vhod, na chvíli jsem tam i zastavil, abych se z dlaní napil a pak pokračoval. V posledním lesním úseku jsem povzbuzoval spoluběžce, kteří už tou dobou šli a snažil se moc nepřekážet borcům, kteří po stejné trase dobíhali závod na 21 kilometrů, jenž startoval půl hodiny před dvanáctkou.
Závěr v kempu už jsem si pamatoval z minulých let a věděl jsem, že se blíží cíl. Jen jsem si myslel, že bude dříve, zrychlil až moc a v úplném závěru trochu došly síly, ale dokončil jsem. Dostal jsem parádní dřevěnou medaili, nabral si meloun, birell a bylo to fajn. V tu chvíli mi už ani nevadilo, že už zase začíná pršet.
