Skončilo hokejové mistrovství světa. Český tým získal třetí místo. Skvělé. Nerozumím ale tomu, proč kolem toho bylo tolik povyku, neřku-li jakéhosi pseudopatriotství…
Předně chci poznamenat, že české hokejové reprezentaci takový úspěch – a bezesporu to úspěch je – přeji a nechci ho nijak snižovat. Jen by mě zajímalo, proč nemají tolik publicity i jiní sportovci, kteří by si to jistě zasloužili…
Hokej na každém kroku
Po celé republice jezdila několik týdnů auta s českými vlajkami, na náměstí větších měst se fandilo, vše ještě okořenila semifinálová bitva se Slovenskem. Mluvilo a psalo se o tom, kde hokejisté jsou, jak se mají, co dělají, co dělali a co budou dělat. Sportovní weby na tom byly co do sestavy zpráv podobně – hokej, hokej, hokej. Bylo to až moc informací.
Hokejistům sice takovou pozornost nechci upírat, je to ale nefér vůči jiným sportům. Nechme stranou rallye (Martin Prokop), tenis (Petra Kvitová a Tomáš Berdych), cyklistiku (Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar nebo Jaroslav Kulhavý), sportovní střelbu (Kateřina Emmons), veslování (Ondřej Synek), box (Lukáš Konečný) nebo atletický oštěp (Barbora Špotáková). Zaměřme se jen a pouze na běh.
Minulý týden se v Praze konalo Mistrovství ČR v maratonu a Jan Kreisinger zaběhl limit na olympiádu. Kromě toho ten víkend v Praze sportovalo víc jak deset tisíc lidí. V porovnání s hokejem, který se navíc koná kdesi ve Skandinávii, to média prostě nezajímalo. Fandové hokeje můžou namítnout, že nelze porovnávat Mistrovství světa a Mistrovství republiky. Ale ani tomu prostoru, který dostaly v televizi finálové boje mezi Kometou Brno a Pardubicemi, se běh nemůže rovnat.
Svoboda, Rosolová, Holuša a další
A to český běh zažívá skvělou éru! Jen za poslední rok a půl získal Petr Svoboda (60 metrů překážek) a Denisa Rosolová (400 metrů) zlato na halovém Mistrovství Evropy 2011, Jakub Holuša letos na halovém mistrovství světa doběhl druhý na trati 800 metrů. Ivana Sekyrová v Rotterdamu v dubnu zaběhla maratonský čas, o kterém se nedávno mohlo českým běžkyním jen snít. Jede také na olympiádu. Skvěle běhá také rovněž Pavel Maslák, Milan Kocourek, Zuzana Hejnová nebo česká dívčí štafeta. A to ani nemluvím o dalších běžcích a běžkyních jako Lucie Škrobáková, Katka Čechová, Martin Mazáč a tak bych mohl pokračovat.
O něco lépe na tom jsou, co se týká mediální pozornosti, běžci na lyžích, ale také jejich výsledky jsou nedoceněny. To, co v uplynulých letech dokázali zejména Stanislav Řezáč, Lukáš Bauer a Martin Koukal, by zasloužilo ne krátký článek kdesi v rubrice sport, ale pořádně tučný titulek i s fotkou na první straně všech novin.
Proč se o běžcích nepíše, nemluví a v době jejich úspěchů jim nedržely palce tisíce lidí na Staroměstském náměstí? Je to skutečně proto, že jsme hokejový národ? Nebo je to prostě o tom, že „běhat umí každý“?
„Já si jdu taky občas zaběhat,“ řekl mi kdysi Franta Zouhar, výborný český vytrvalec, jak na jeho výkonnost pohlíží někteří kolegové v armádě. To je možná přesně ono. Žádný z běžců, kteří si jdou „jen tak občas zaběhat“ ale nikdy nic nevyhrál. Asi moc nepřeženu, když napíšu, že špičkoví atleti trénují stejně tvrdě jako špičkoví hokejisti.
Je to nuda?
Možná je běh nudný. Maraton v televizi je trochu nuda, já u toho vždycky usnu. Hokej ale ani nevydržím sledovat celou dobu. To však takový maraton prožitý přímo v ulicích Prahy, to je vzrušující zážitek. Člověk se podívá na start, který je sám o sobě silným okamžikem, pak může běžce vidět hned několikrát, protože se trať různě „točí“ kolem centra. Sleduje, jak se závod vyvíjí, kdo má asi jakou taktiku, počítá si, kdo běží na jaký čas, vidí často i své známé a kamarády, kteří běží a pak v cíli se často dočká i soubojů o pozice a vyvrcholení opravdu silných životních příběhů.
A sprinty? To je několik sekund maximálního napětí, ty jsou nejen pro atlety, ale i pro diváka maximálně vzrušující. Málokdo je ale sleduje.
Zelená je tráva…
Dobrá, u hokeje obrovský zájem ještě jakž takž chápu, tam hrajeme o medaile. Netuším ale, proč už zase začíná mediální šílenství kolem šampionátu Euro 2012, kam se Češi dostali „s odřenýma ušima“ a nedá se očekávat, že budou alespoň tak úspěšní jako výše zmiňovaní běžci. I když bych jim to přál, neboť jako sportovního fanouška mě těší jakýkoliv úspěch českých sportovců, ať už ve fotbale, v tenisu nebo v běhu.
Oproti tomu olympiáda, kde se nějaká ta medaile pro naše barvy dá očekávat, zdá se, snad ani nikoho nezajímá. Zatímco na zahraničních sportovních webech je snad každá druhá zpráva k olympiádě, u nás je každá druhá zpráva o fotbale. Ta první o hokeji. Nebo se mýlím?
Pokud někdo rozumí tomu, proč je hokej a fotbal tak oblíbený a o běh se veřejnost jako celek příliš nezajímá, napište do diskuze pod článkem, na mail nebo na náš facebook.
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
