Kdo dnes nezabloudil, vyhrál. Přesně tak by se s trochou nadsázky dal charakterizovat letošní Běh Mánesovou stezkou v Lutíně. A tím nejlepším mužem se nakonec stal ve finiši David Pelíšek /SCOTT MADER SPORT/, který před lutínským fotbalovým stadionem utekl Pavlovi Hrdinovi /AK Perná/ a ten se obdobně v poslední stovce metrů vypořádal s Ondřejem Horákem /Fortex Moravský Beroun/.
Mezi ženami nejlepší orientační smysl prokázala Lenka Planičková /AK Olomouc/, která snad jediná z nich ani trochu nezabloudila. Další pořadí je vzhledem k problémům s doběhem některých závodnic dost nejisté a tak alespoň já předpokládám, dokud nebudou oficiální výsledky, že druhá skončila vyškovská Marie Hynštová a třetí pak Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov/.
Devátá rozhodla
Již na startu v 9 hodin bylo zřejmé, že „devátá rozhodne“ jak se u nás říká. A opravdu. Začalo to nevinným zahradnickým deštíkem, ale z hrozivých černých mraků, který nás vyprovázel z ulic Lutína, a pokračovalo to potom neustále sílícím deštěm, který se v závěru doběhu závodu mužů změnil v lavinovitý vodopád, ze kterého nebylo úniku.
Šlápnout se už dalo jen do proudů vody, která se valila jak po lesních cestách, které se změnili v nebezpečné bahnité stezky, zejména při seběhu z Kosíře, tak i po silnicích, kde už pak skrz naskr mokrým vytrvalcům bylo stejně jedno, kam šlapou. Teplota z počátečních 19 stupňů spadla až na třináct a ještě k tomu začal v závěru fučet i vítr.
Z tohoto kalamitního důvodu uvádím jen orientační časy vítězů, neboť i rozhodčím vše kompletně promoklo a zřejmě jim dá dost práce dát všechno správně dohromady. U mužů zvládl 22 km trať, dle garmina, David Pelíšek asi za 1:24:21 a u žen potom přibližně 16 km zaběhla Lenka Planičková v čase 1:19:40.
Nádherná trať v krásné přírodě, to je Mánesova stezka
Jsou u nás závody, které se pořádají dlouho. Hodně dlouho. Jedním z nich je též Běh Mánesovou stezkou v Lutíně. Letos se běžel již 36. ročník. To je skoro neskutečné a hlavně vidíte, jak ten čas kolem nás pádí. Jsou jistě i starší závody, ale málokterý se běží v tak nádherné přírodě, jako Mánesova stezka.
Vyrazíte z Lutína a trasa závodu, který má kolem 22 km, vás provede přes Malý i Velký Kosíř, kde si naplno užijete rozkvetlé jarní přírody. Na ženy čeká jen přeběh Velkého Kosíře v délce 16 km, a i ten je náročný, ale též krásný. K folklóru tohoto závodu patří i to, že nemusí vyhrát nejlepší, protože se velmi často podaří někomu na trati zabloudit.
Dokonce i Pepa Vozňák, coby pořadatel a strůjce trati, se dokázal jednou totálně ztratit, přestože den před tím cestu značil. To všechno svede závodní stres. Stačí přeběhnout některou odbočku a vynoříte na úplně jiné straně hanáckého Mont Blancu, jak se Kosíři také říká, a je po závodě. Přesto však stojí za to si někdy udělat čas a vyrazit na tento specifický běh.
Běh Mánesovou stezkou je součástí Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a je již patnáctým závodem v pořadí. Spolupořádají ho oddíl turistiky Sigmy Lutín a obec Lutín pod záštitou jejího starosty a za vším tím stojí, jak jsem již zde jednou uvedl, Josef Vozňák.
Bloudil či nebloudil
Tahle slova jsou nejčastějším tématem při každém ročníku zdejšího závodu a letos tomu opravdu nebylo jinak. To ostatně potvrdili jak nejlepší, tak také ostatní běžci a lze říct, že i někteří z velkých a jednoznačných favoritů v ostatních věkových kategoriích na kufrování v lesích jednoznačně dojeli a přenechali své místo na stupních těm šťastnějším a méně bloudícím, neboť vesměs skoro všichni měli na trati nějaké alespoň minimální nebo i velmi velké potíže.
„Chtěl bych to dnes odběhnout s Jardou Martínkem,“ představil mi svůj plán již před startem David Pelíšek. V cíli pak tento načatý rozhovor dokončil přesnějším hodnocením: „Jenže Jardovi to nějak nešlo, protože je v objemové přípravě na maraton a tak jsem si doběhl čelo závodu a počkal s nimi až na závěr. Tak bylo aspoň jisté, že se někde neztratím, protože Ondra Horák to zde moc dobře zná.“
„Šel jsem do čela závodu, ale když jsem uviděl, do čeho vbíháme, raději jsem počkal na ostatní, abych nakonec neskončil někde úplně jinde, než se mělo běžet. Přiznal se mi Pavel Hrdina. „A udělal jsem moc dobře, sice mi v závěru David utekl, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se po trati pustil sám.“
„Tady je to vždy o tom, kdo nejmíň zabloudí,“ se širokým úsměvem ve tváři konstatoval Ondra Horák. „Nakonec je dobře, že jsme my první tří běželi spolu a jakékoliv seběhnutí z trasy závodu by pak pro nás mělo stejné důsledky. Ale letos zas takový nějaký velký problém na trati nenastal. Přece jen to tu už za ty roky docela obstojně znám.“
„Běžela jsem od startu daleko za nejlepšími ženami,“ kroutila hlavou nad svým vítězstvím Lenka Planičková. „nechápu, kde seběhly z trati. Já jen jednou přesně nevěděla kudy se mám dát, tak jsem počkala na běžce za sebou a společně jsme pak pokračovali správným směrem.“
„Noha mě už přece jen bolí trochu míň,“konstatovala promočená Marie Hynštová, ale přesto jsem to dnes šla jen jako volný klus a zejména pak z kopců jsem dávala hodně velký pozor.“
„Nesla jsem sebou zátěž,“ ukazovala mi sádru na levé ruce Jarmila Palíšková. „Trochu nepozornosti při štípání dřeva a palec byl zlomený raz dva. Tak jsem se nikam moc nehnala a raděj se snažila co nejméně bloudit.“
Největší perly z fóra po závodě
„Běželi jsme správně,“zaslechl jsem v šatně. „Přesně podle fáborků na trati. Bohužel proti směru. O tom jsme se přesvědčili až v okamžiku, kdy se proti nám řítil dav dalších běžců.“
„Větve na cestě v lese?“ Smál se Milan Adamec. „Zřejmě nám pořadatelé připravili umělé překážky, říkal jsem si. Tak jsem si je lehce přeskočil a mazal dál. Koho by napadlo, že to bylo uzavření trasy za odbočkou na správný směr.“
Perličku přidal i jeden z pořadatelů, který na trati ukazoval směr: „ Naskládal jsem tam větve, na ně položil kolo, stál tam jako cvok a ukazoval, kudy mají běžet. No, myslíte, že to bylo k něčemu platné. Prořítili se kolem mě, přeskočili kolo a zmizeli kdesi v lese.
Zíral jsem na ně s otevřenou hubou a ani na můj řev vůbec nezareagovali. Co jsem měl dělat? Aspoň si prohlédli mokrou krásu zdejších lesů.“
A titul „Bludný holanďan“ si pro letošní rok vyběhal bezesporu Ondra Němec: „Běžím si tak kamsi dolů a najednou přede mnou nikdo, za mnou nikdo, jenom jakási cesta. Tak jsem se po ní pustil. Bylo to na Prostějov. U vlakového nádraží jsem zjistil, že to asi nebude správný směr a ještě, že mi ani navíc nic nepojede. Tak jsem se pustil zase jinam. Prý na Litovel. Proběhal jsem tam snad všechny vesnice kolem, jak jsem se z toho pak vymotal, to ani sám nevím. Ale kilometrů mám dnes tedy pořádnou porci.“
Tak taková byla letos Máneska. Jako vždy krásná, perfektní a hlavně však hodně veselá.
Přijeďte příští rok také. Nebudete toho litovat. Za tu srandu to fakt stojí.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
