Přesně to byl úkol, se kterým jsem na Dolnolhotskou desítku přijel. Mé šokované tělo ani nic jiného nepřipouštělo. Vždyť před pár dny jsem měl naraženého kulicha až pod uši, dvoje rukavice, troje spoďáry zimní elasťáky a ještě jsem pořád modral. No a teď tohle. Pekelný obrat o ne 180 stupňů, ale snad o x na entou.
Jen jsem opustil auto, už jsem dostal takovou pecku přes ksicht, že to byl knockout jako vyšitý z profiboxu a to prosím hned na začátku prvního kola.
A co potom na fotbalovém hřišti. Ten zdivočelý dav běžců, schopný mě hned po výstřelu rozšlapat, zvedl okolní teplotu o dalších minimálně 5 stupňů. Je pravda, že tou dobou jsem byl už zdivočelý i já a to na nejvyšší míru.
Moje předsevzetí jen se proběhnout a přežít závod jakž takž ve zdraví, pokud se to u mě dá ještě říct, mi hned po startu začalo brát roha stejně jako Mirek Kravčík. To by nebylo ani tak nejhorší, ale za ním jako hladoví vlčáci vyrazili Jarda Hrabuška a Petr Jadrníček. A já jen kulil oči.
„Kašli na ně,“ přikázal jsem si po prvním kilometru, když mi nenávratně mizeli v dáli a já se nemohl přiblížit ani oběma Katkám. Bluchové a Doubkové. „Stejně na ně nemáš a v tom vedru tak akorát zkolabuješ. Užij si toho, že se díváš na záda mladým holkám, kdoví kdy se ti to ještě poštěstí.“ A tak jsem poslušně zařadil zpátečku a funěl za nimi jako kovářské měchy, kterými potřeboval kovář roztavit snad diamanty.
„Já tě slyším,“ poznamenala jen tak mimochodem Katka Doubková, „nefuň tak. Vyplašíš všechny lidi kolem. Vidíš, že už i ptáci přestali zpívat.“ Trochu jsem lekl.
Ale když jsem zjistil, že plíce mám ještě čistě náhodou v hrudníku a nemotají se mi jako obvykle kolem krku, tak jsem nad tou její poznámkou jen opovržlivě mávl rukou. Na kecy nebylo. „Připíši jí za to do plánu nějaký ten dvoukilák navíc,“zavrčel jsem si pro sebe a v duchu si pomyslel: „Počkej, až ti bude tolik co mě, on tě ten humor přejde.“
Je pravda, že jsem si v tom okamžiku připadal starší aspoň o sto let než Zita Kabátová.
Jenže najednou z hloučku borců před námi odskočil Petr Jadrníček. A na druhou stranu silnice. Nevěřícně jsem čuměl, co jde dělat. Zavazoval si boty. To mě dorazilo.
„Tak já tady bojuji se smrtí a on si klidně přesukovává tkaničky,“ zasyčel jsem si vztekle pro sebe a vyrazil s hrozivým výkřikem vpřed jako hladový tyranosaurus. Na rozdíl od něj ovšem poněkud jinou rychlostí, ale se stejně krvavýma očima.
I holky se trochu lekly a opatrně mi uvolnily cestu. A pro mě začal závod se smrtí. Jinak se to nedá nazvat. To byl právě ten impuls, co mě nakopl a já se vydal na stíhací jízdu. Sice jako jednonohý stíhač, ale přece.
Oni totiž kamarádi pořadatelé konečně pochopili, že my chlapi nad padesát pět let, co si už tlučeme poslední hřebíky do rakve, se nemůžeme rovnat s těmi čipernými právě padesátiletými mladíky, kteří se zrovna otáčejí za zajíčky a zakládají nová rodinná hnízda a vypsali v Dolní Lhotě pro nás vlastní kategorii.
To je motivace. Mirek Kravčík už byl někde, kde se to ve slušné společnosti ani neříká, ale Jardu Hrabušku jsem viděl stále před sebou. Jenže zoncna rumplovala, jak by řekli Brňáci, čím dál víc a z vyschlého hrdla se mi začal linout sykot hodně předrážděné kobry těsně před útokem.
V kopci na čtvrtém kilometru jsem začínal být zralý na tracheotomii. Už mi vyschlým řečištěm v jícnu neproudil téměř žádný vzduch a skoro to spíš vypadalo na saharský písek.
„Na otočce se napiješ. A pořádně,“ nařídil jsem si. „I kdybys měl praktikovat Galowaye. Nebyla to pravda. Občerstvovačka nikde. Voda nikde a já začal pomalu chápat, jak je asi umírajícím žízní na pouštích. Začínal jsem už mít totiž i halucinace.
Tak mi to aspoň připadlo, když se kolem mě lehce mihl Petr Jadrníček a já jen z posledních sil zalapal po přeschlém vzduchu. „Tak a je to všechno v řiti,“ napadlo mě, protože nohy se mi změnily v ocelové ingoty právě vyvezené z nedalekých ostravských závodů.
Kolena jsem měl snad sešroubovaná aspoň stodvaceti vraťáky a začal jsem si připadat jako strašák v zelí. Tak jsem tam totiž trčel. Jen klobouk chyběl. „Co to děláš,“ nadal jsem si. „Viděls ty černochy, jak letěli. Tak to taky tak pusť dolů, kde jinde by ti ještě mělo jít, když ne z kopce. Alespoň k něčemu ti ta kila navíc budou.“
V poslední vlně zoufalství jsem se pustil dolů a v mrákotách pochodoval dál. Kupodivu se mi ztratil Petr Jadrníček a podezřele se začal blížit i Jarda Hrabuška.
Zapnul jsem již dávno vyhasnuté turbo trysko motory, až to kolem mě zasmrdělo a někteří spoluběžci se uctivě poroučeli do dýchatelnější zóny, tedy co nejdál ode mě. Vypnul jsem mozek, aby neotravoval a netvrdil mi, že už jsem po smrti a že bych měl mít rozum a rozběhl se v posledním kilometru za svým letitým soupeřem.
Nedal se, potvůrka. Trhák stíhal trhák a ani moje vypnuté mozkové závity mu nestačily. Jenže v seběhu na fotbalové hřiště opět nabyly důležitosti mé špeky na břichu, já se skulil dolů trochu rychleji než on a pak se již nějak, nevím jak, dobatolil i do cíle.
Tepy 170. To už jsem neměl dobrých 30 let. V podstatě je to pro mě klinická smrt. Tak mi to aspoň prorokoval můj kardiolog, když viděl, jak se sebou zacházím. Švihl jsem sebou do trávy, všechna klíšťata mi mohla být v ten okamžik ukradená a syčel z posledních sil: „Vodu, vodu nebo zdechnu!“
Nějaký dobrý člověk mě zachránil, když po mě hodil celou flašku. Zasyčelo to ve mně jako v prasklém chladiči auta, které právě absolvovalo 100km bez vody a pára se mi vyvalila snad všemi otvory ven.
Tak jsem to aspoň cítil já. Opatrně jsem se podíval, když jsem přicházel k sobě, zda si toho někdo nevšiml a zkontroloval, zda jsem opravdu ještě na tomto a ne na onom světě. Byl jsem tam na hřišti ve Lhotě a zatím živý.
A konečně zase na bedně. Na mimozemšťany typu Mirka Kravčíka, či šedesátníka Svaťu Kudličku sice nebylo, ale po dlouhé době jsem porazil všechny české baby. Co na tom, že tam ty lepší nebyly. To si nepřipouštím. Na to se historie neptá. Kdy se mi to ještě poštěstí.
V poněkud lepší náladě jsem si pak v šatně už potykal s bujarými padesátníky Romanem Slowioczekem a Vladislavem Martynkem, kteří již měli v sobě s úsměvem celý řízek a aspoň pět piv. To kdybych udělal, tak se mi roztrhne všechno, co mi ještě v břichu zbylo, a okamžitě kráčím k převozníkovi Cháronovi přes řeku smrti Styx.
Nebo alespoň skončím na břehu řeky nářků Acherón. Tedy po našem. Na záchodě. Cestou jsem pak prohodil konečně ještě pár slov i s Dědkem Beskydským, ale hlavně mi spravilo náladu něco úplně jiného. Potykala si se mnou při vyhlášení nejlepších borců i Danuše Škrdová. To mě sakra zahřálo u srdce, až mi vyskočil tep i nad těch 170, co jsem měl po doběhu.
„No když i taková kočka toleruje tvůj předsmrtelný zjev, tak to s tebou nebude ještě tak strašné, jak si myslíš, že to je.“ A vypnul jsem hrdě hruď, až mi vyskočila ploténka, a něco velmi ostrého mi vystřelilo hýžděmi skoro ke kotníku a jal se šourat na stupně, abych to stihl a nezpozdil časový pořad.
Díky vám přátelé ze severu Moravy za skvělý den. A pokud se už ráno neproberu, tak vězte, že i tak to stálo v Dolní Lhotě za to.
Výsledky
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
