Legendární Běh Drahanskou vrchovinou, memoriál Zdeňka Müllera, se měl běžet začátkem května. To ovšem nebylo možné tak se pořadatelé z AK Drnovice rozhodli využít prvního volného termínu v červnu a uspořádat tuto akci i přes dosud platící různá omezení co nejdřív. Zájem od běžců byl opravdu velký, vždyť překrásná příroda Drahanské vrchoviny stále láká k proběhnutí.
Martin Kučera zvítězil v novém traťovém rekordu
Při současné formě Martina Kučery a Lukáše Kučery, což jsou bratři jak se patří, /Eleven Run Team – 48:56 a 49:02/ bylo celkem jasné, že na trati nebudou mít soupeře. Také si společně odtrénovali a Martin pak v závěru zrychlil, aby o tři vteřiny překonal traťový rekord, za který byl i finanční bonus.
Na trati se pak spolu drželi též Lukáš Soural /VSK Uni Brno – 49:30/ a Pavel Dvořák /AC Prostějov – 49.35/. Při seběhu do cíle pak Lukáš Pavlovi utekl, protože z kopce dolů, to prostě není Pavlova doména.
Jitka Fojtková překvapila nejen vítězstvím, ale i traťovým rekordem
Dlouho se tři nejlepší běžkyně držely pospolu. Každá chvilku tahala pilku. Přesto se pak v kopcích kolem Kalečníku velmi lehce odpoutala Jitka Fojtková /Liga 100 Olomouc – 58:16/ od Pavly Závodné /AK Drnovice – 59:03/ a třetí v cíli Ireny Pospíšilové /AK Drnovice – 59:21/a poměrně svěžím způsobem si doběhla pro překvapivé vítězství v novém traťovém rekordu. Ve výborné formě je stále Lenka Jančaříková /AAC Brno – 1:00:1:24/, přestože startuje již v kategorii nad 50 let, tak doběhla absolutně čtvrtá mezi ženami ve skvělém čase na této hodně náročné trati.
Běh Drahanskou vrchovinou byl jen odložený, nezrušil se
Pořadatelé z AK Drnovice společně s OÚ Olšany zachovali stejnou trasu v délce 14 km jako v loňském roce a v nejbližším možném termínu po karanténě ho okamžitě uspořádali.
Nádherná trať i přes devastaci lesů těžbou napadených smrků láká k proběhnutí kdykoliv, nejen v závodě. Pokud to tam znáte, můžete si lehce představit, kudy vás pořadatelé provedli. Po startu se běželo ke Třem javorům, odtud na rozcestí Kalečník, pak dál směrem k hlavní silnici Pozořice – Hostěnice, ovšem asi 300 metrů před ní se na křižovatce U židličky odbočilo dolů k chatě Jelenice a pak podél rybníků se běželo zase na Kalečník a přes Tři javory zpět do Olšan. Prostě nádhera. Vše po lesních silničkách bez automobilového provozu. A v přírodní rezervaci. Není co dodat. Kdo to tam neznáte, je zde přímo cyklistická dálnice. Můžete si to i projet.
Všichni běžci zase skládali poklonu
Po dvou letech na této trati jsme věděli, že se bude líbit. Sice v červnu už bylo tepleji, než bychom si přáli, ale to nic nemění na tom, že počasí vyšlo vcelku dobře. A i letos byli běžci a jejich doprovod nejen nadšení, ale přímo unesení. Mám z toho radost. My všichni místní máme zdejší přírodu nesmírně rádi, tak proč ji neukázat i našim kamarádům, kteří se sem až tak často nedostanou. I červnový termín se vydařil, počasí také a u hospody bylo hodně živo. Paní hospodská měla parádní kšeft.
„Přišel jsem se poprvé po osmi měsících proběhnout na závodech,“ usmíval se spokojeně Martin Kučera v cíli, jako čerstvý čtyřicátník. „Vůbec jsem netušil, jak to bude vypadat, navíc ten start tak brzdy ráno mi moc nevyhovuje, takže jsem se necítil ideálně, ale to se rozběhá. Mám to tak při prvních závodech vždycky. Teď to už půjde jen a jen lépe.“
„Taky jsem dlouho nezávodil a navíc jsem byl v únoru zraněný, tak jsem čekal, co to se mnou provede,“ doplnil nás v debatě s Martinem Lukáš Kučera. „Ale nakonec to nebylo špatné. Dalo se běžet i rychleji, ale šli jsme spolu, tak to nebylo nutné.“
„Držel jsem Pavla, jak to šlo,“ popisoval dění na trati Lukáš Soural. „Vždycky mi do kopce cukl, pak jsem ho stáhl a nakonec už jsem viděl, že mu to tak neběží, tak jsem to do cíle pustil a to mi už stačilo, abych si třetí místo pohlídal.“
„Já mám takové tratě hrozně ráda,“ smála se na plné pecky Jitka Fojtková. „Navíc je tu krásná příroda, to mi sedí ještě víc. Proto se mi běželo parádně a měla jsem ze svého výkonu hodně dobrý pocit.“
„Snažila jsem se to dnes nepřekopnout,“ kroutila hlavou nespokojeně Pavla Závodná.
„Ale přesto jsem pak v kopci ztuhla a už jsem se nerozběhla. Nevím, čím to bylo. Dokonce jsem dostávala i křeče do břicha a vůbec mi to nešlo.“ „Pořád mně tahá stehenní sval, tak jsem se ani nesnažila jít nějak naplno, abych to neutrhla,“ přiznala se mi Irena Pospíšilová. „Možná bych z kopce do cíle Pavlu dotáhla, ale nechtěla jsem riskovat, zase tak pomalu jsme neběželi a mohla bych ten sval dorazit. To by byla škoda, když už se po dlouhé době začíná zase závodit. Je dobře, že jsme se konečně mohli proběhnout a navíc v tak parádních podmínkách.“
A radost z proběhnutí v krásné přírodě v Olšanech a okolních lesích měli všichni závodníci. Po tak dlouhé pauze bez závodění tam panovala velká pohoda. Jak to jen popsat. Prostě spokojenost až do nebe. Jak od závodníků, tak i od pořadatelů.
Je radost v takovém prostředí běhat a pořádat závody. I když také ve zdejších lesích jsou patrné obrovské zásahy po těžbě stromů napadených kůrovcem.
Buďme tedy za to vděční, že ještě taková krásná místa u nás vůbec jsou. Nemusí to být na dlouho.
