V hlavním závodě sobotního běžeckého dopoledne, v Hranické dvacítce, zvítězili naprosto s přehledem Petr Vymazal /SK SALIX Grymov/ a Adéla Esentierová /BET Ostrava/. Náročnou 20 km trasu ovlivněnou silným studeným větrem zvládli v čase 1:11:46, respektive 1:26:10.
Mezi muži doběhl nakonec druhý polský vytrvalec Tomasz Chawawko /Ultra team Polsko – 1:12:39/ a třetí pak Ondřej Horák /Fortex Moravský Beroun – 1:13:40/.
V ženách si druhé místo pohlídala Marie Delingerová /Fortex Moravský Beroun – 1:31:09/, zato o třetí místo se v cílové rovince na stadionu rozhořel lítý boj. Nejvíce sil měla Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov – 1:33:03/, za ní ostře finišovala vyškovská Marie Hynštová /1:33:07/, která nakonec odsunula na druhé místo v jejich kategorii a celkové potom na pátý flek Mirku Hanákovou /Sokol Bučovice – 1:33:14/.
Tradice některých závodů sahají snad až do středověku
Již 45. ročník Běhu vítězství a 41. ročník Hranické dvacítky v Hranicích na Moravě připravili pořadatelé z SK Hranice oddílu atletiky pro všechny zájemce o běhání od nejmenších dětí až po veterány.
Hlavním závodem je zde ovšem tradičně slavná Hranická dvacítka, jejíž zvlněná trať vás provede po úbočí Moravské brány nad údolím řeky Bečvy po starých lesáckých cestách, teď ji bohužel značně rozbitých, až na otočku, kde se po stejné trase vracíte zpět. A rozhodně ten neustále se s průběhem závodu měnící pohled na majestátnou rozlehlost Moravské brány a klikatící se hladinu Bečvy pod vámi, stojí za to trochu delší proběhnutí.
Letos kvůli rekonstrukci parku všechny závody proběhly na stadionu a v jeho okolí a také se mírně změnila trasa dvacítky, ale v podstatě jen start a cíl. I tento závod je zařazený do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a je již 11 v pořadí letošního ročníku této neméně staré soutěže běžců. Bohužel všechny v Hranicích značně potrápil studený protivítr, který zejména zpět vanul velmi ostře a ovlivnil tak dost značně i dosažené časy.
Každý to viděl jinak
„Ondra Horák začátek strašně nakopl,“ kroutil nad tím hlavou Petr Vymazal. „V podstatě jsem běžel na hraně, jenže pak měl technický problém a já už si jen v klidu pohlídal, aby mě ten polský běžec nijak neohrozil. Nejhorší ale byl terén, protože jsem musel dávat pořád pozor, kam šlapu. Jinak to hrozilo úrazem.“
Na to Ondra Horák kontroval: „Musel jsem jít začátek rychle, jinak nemám šanci. Do kopců mi to jde, tak jsem toho chtěl využít. Bohužel se mi rozvázala tkanička u boty a bylo vymalováno. Hodně mě to rozhodilo a než jsem se zase rozběhl, bylo už pozdě.“
„Z kopců dolů jsem běžela opatrně,“ vysvětloval pomalejší začátek závodu Adéla Esentierová. „Nahoru mi to docela jde, tak jsem v nejdelším kopci nazpátek zabrala a v tréninkovém tempu závod doběhla. Jen ten vítr mi dnes připadal, že foukal celou cestu proti nám.“
Stejně tak to viděla i Marie Delingerová, vítězka žen nad 35 let: „Nemohla jsem pořádně rozběhnout. Pořád jsem byla ztuhlá a nešlo to se nijak uvolnit. Už jsem myslela, že to ani nedoběhnu.“
„Konečně jsem zabrala i v kopcích,“ konstatovala viditelně spokojená Jarmila Palíšková, „ale v závěru jsem tedy měla na mále. Netušila jsem, že se za mnou odehrává takový boj.“
„Od začátku jsme se s Mirkou Hanákovou hlídali, protože šlo o vítězství v kategorii nad 45 let a letos mě již několikrát porazila, proto jsme první půlku neběželi žádným závratným tempem,“ přiznala Marie Hynštová. „Ostatně osobák tu mám skoro o 5 minut lepší. Ale nazpátek už to byl boj, ve kterém jsem měla nakonec na stadionu víc sil já.“
Spokojený byl i vítěz čtyřicátníků a celkově čtvrtý až pátý ve shodném čase s Karlem Axmannem Pepa Sedláček: „Běželo se mi super, a Karla jsem pak zatlačil do cíle, aby byl přede mnou,“ smál se při vzpomínce na jejich vzájemný souboj ve finiši.
Vítěz padesátníků Jaroslav Štefek se též rozplýval blahem, ostatně nabylo se čemu divit, k tomu se vyjádřím na závěr: „Čím delší závod je, tím lépe pro mě. Připravuji se na maratón, tak mi to vyhovuje, ale musím přiznat, že jsem měl dnes i hodně štěstí.“
„Spíš já byl hodně blbý,“ podotýkám k tomu
Svaťa Kudlička s přehledem ovládl šedesátníky, ale zrovna nadšený moc nebyl: „Píchlo mě ve svalu a poslední třetinu závodu jsem dokulhal po jedné noze. Tak nevím, co to bude, ale bolí to pořádně. /Můj postřeh – taky bych chtěl v takovém čase dokulhat/.
Abych byl kompletní, tak sedmdesátníky ovládl nesmrtelný Jindra Tomíšek. A teď ke mně. Jako puberťák a totální začátečník.
Přesně tak jsem to dnes provedl. Dostanu letos Nobelovu cenu za blbost. Nemám konkurenta. Od začátku jsem si říkal, že musím volně. Moc dobře to tam přece znám.
Ale kdeže. Přede mnou divočili padesátníci, musel jsem trochu hlídat kontakt a pak se na mé úrovni objevil běžec, kterého jsem neznal. „To bude někdo v mé kategorii,“ říkám si a hákl jsem mu do stopy. To jsem si dal. Rozpoutal na trati v první půli hotové peklo. Visel jsem za ním s vytřeštěnýma očima s vypětím všech sil a celou dobu cítil klasickou věc mílařů. Spálené průdušky.
Tak jsme to mazali. Když mi trochu povolil z kopce dolů, těsně před obrátkou, ptám se: „Jsi padesátník?“ Víc jsem ze sebe nedokázal vyrazit. Jen v klídečku odpověděl: „Ne šedesátník,“ a mazal dál. Panenky se mi protočily kolem hlavy, protože už s námi běžel i další z této kategorie Lojza Škrabánek a zle na nás dotíral i Beďa Vynikal.
„Že neuhádnete, kdo byl ten pro mě neznámý borec? No přece Alfons Výtisk. Po obrátce jsem věděl, že je zle. Jen jsem se utěšoval, že mám takový náskok před druhým v mé kategorii, že to snad už nemůžu zkonit. Jde to. Přesvědčil jsem se rychle. Doběhla nás Adéla Esentierová a já se v tom nejdelším a nejhnusnějším kopci vydal za ní. To jsem si dal. Utrhl jsem sice Alfonse, ale během pár metrů mi došel kyslík a začal jsem křižovat cestu jako plachetnice na moři proti větru.
Tak tam totiž taky fučel a snad aerodynamická Adéla mi frnkla jako kolibřík. Začal jsem se modlit, ale někdo tam nahoře mi naschvál ten humusácký kopec prodlužoval. Když jsem už zoufale hledal lano, cepín a stoupačky, tak se to zlomilo a šli jsme dolů.
„To už bude dobré,“ říkal jsem, v duchu a z posledních sil mezi mžitky před očima sledoval, kam šlápnu, protože jsem si navíc, debil, vzal na takový terén špatné závodní boty. Pustil jsem nohy z kopce po silnici do města a jen odpočítával metry. Nakonec i druhý šedesátník zůstal za mnou.
Když tu co to? Kolem mě se mihl Jarda Štefek a hned nasadil trhák. Uvisel jsem se ho, ale okamžitě tam vložil druhý a mi ztuhly stehna jako po přepálené čtvrtce na 800 metrové trati. Tolik let jsem to běhal a stejně se nepoučím. Stačilo tam málo a nechat ho být, když už jsem v tom svém blahosklonném závěru nepohlídal záda.
V klidu bych si ho doběhl, protože se tím hrozně vyčerpal a bylo by to. No, to já magor ne! Tak jsem se dobrých 500 metrů mátožil z té blbosti, co jsem provedl a pak už se nedalo nic dělat.
No, nedali byste mi facku? Kdy se mi poštěstí ještě někdy v Hranicích vyhrát. Nikdy. Ani dnes to nedopadlo.
Jak říkám, blbost je věčná, a já jsem ten nejblbější. Skoro jako všichni v té naší vládě a v parlamentu. Na ty ještě nemám, ale moc mi k nim nechybí.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
