Dneska je nezvykle teplo. Beru si jen termotričko a na něj fleecku. Kalhoty, tenké rukavice, čepici, už jen nazout boty a můžu vyrazit. Vlastně ne. Dneska mám s sebou nového parťáka, respektive parťačku. Takže si ještě nasadím pás, připnu vodítko a jsem připraven vyběhnout do tmy se Sorry (já vím, zvláštní jméno), fenkou aljašského huskyho.
Začínáme zvolna. I když už se trošku známe, chvilku si na sebe zvykáme. Ale netrvá to dlouho a už nám cesta ubíhá pod nohama. Za chvíli běžíme naprosto hladce a bez problémů. Sorry táhne, tak jak je zvyklá, a my letíme jako vítr arktickou divočinou. Světlo čelovky nám osvětluje jen kousek cesty před námi. Ale možná by ani nebyla potřeba. Je jasná noc. Mám pocit, že jsem nikdy neviděl tolik hvězd. Ale hvězdy nejsou to jediné, co je dnes na nebi. Nad námi tancuje polární záře. Tak velká a silná, jak jsem už dlouho neviděl. Mění barvu od zelené, oranžové až po růžovou a žlutou a taky velikost a tvary během mrknutí oka.
Se Sorry běžíme jakoby bez námahy. I když cítím její sílu, nevypadá, že by se nějak musela snažit, a já tak díky ní můžu běžet naprosto bezstarostně a lehce. Je zvláštní, kolik síly může takový pes vyvinout, a při tom nevypadá, že by jí to dělalo sebemenší problém. Mám pocit, že letíme, a mě to nestojí skoro žádné úsilí. Pokaždé, co se odrazím, trávím ve vzduchu neskutečně dlouhou dobu.
Obklopuje nás naprosté ticho, ale když narazíme na kopec, slyším, jak se Sorry zrychluje dech. Stejně tak jako mně. Na pár okamžiků slyším, jak jsme synchronizovaní. Náš dech je v perfektním souznění. Mám pocit, že jsme jeden tvor. Cítím její neskutečnou energii a nechávám ji sebou proudit. Chtěl bych běžet s takovou lehkostí jako ona. Tak přirozeně jako ona. Být stvořen pro běh a nemuset přemýšlet nad formou nebo stylem.
A tak běžíme. Vůbec se nekoukám na hodinky. Prostě se snažím se na nic nemyslet a jen si užít ten krásný okamžik. Přesně tak si představuji flow. Prostě běžíme, v hlavě mám jenom pocit spokojenosti. Koukám se na nebe, na kterém se odehrává jedno z nejkrásnějších představení, jaké jsem v životě viděl. Nezastavuji a nedělám fotky. Můj telefon by stejně nic nezachytil. Jen si užívám bez přerušování ten krásný okamžik.
Je to zvláštní, téměř přesně před rokem touhle dobou jsem byl na pokraji velké životní změny. Měl jsem strach, co bude dál, a jak se vším sám dovedu vypořádat. A teď, o rok později jsem na stejném místě a jediné, co vnímám, je pocit neskutečné spokojenosti a vděčnosti. Jsem vděčný za to, že tu můžu být, že můžu běhat, pracovat a při tom poznávat svět.
Cesta nám rychle ubíhá pod nohama. Když běžíme z kopce, záměrně zrychlím, abych mohl běžet vedle své nové parťačky. I když je to jenom z kopce, chvíli běžíme jako sobě rovní. Běžíme vedle sebe, a i když mně to dá několikanásobně více námahy udržet tempo, užívám si ten pocit. Ještě nás čeká malé stoupání a jsme doma. Ani se mi nechce uvěřit, že už je konec.
Je zvláštní, jak se něco tak obyčejného jako běhání se psem může změnit v něco tak zvláštního a krásného. Jen záleží na každém člověku. Máte dvě možnosti. Buďto můžete běhat jen pro samotné běhání, nebo můžete běžet s otevřenýma očima a otevřenou myslí a vnímat energii a všechny malé věci a pocity, které se skrývají hned pod povrchem. A potom se i ten nejobyčejnější běh může změnit v něco, co jste ani v nejmenším nečekali.
Více článků na: https://www.vertrunning.com
Podpora na Facebooku vždy potěší :) Díky https://www.facebook.com/vertrunning
