Jak jsem již psal v jednom z mých předešlých článku, v únoru 2019 jsem se přihlásil na Tromsø Skyrace v Norsku. Konkrétně na menší, 32k závod s 2000m převýšení.
Během přípravy na závod jsem běhal mezi 80–100k s průměrem 3500 výškových metrů za týden. Musím, říci že během tréninku jsem zažil i některé týdny, kde jsem se cítil celkově unavený, hlavně díky tomu, že jsem hodně pracoval a vstával brzy, abych mohl jít před prací běhat.
Ale poslední tréninkový týden byl perfektní. Naběhal jsem 102k a cítil jsem se skvěle během každého běhu. Byl jsem na 100% připravený. Ale bohužel, špatné věci se stávají. Během posledního týdne odešly do běžeckého nebe boty, se kterými jsem plánoval běžet závod. Vzhledem k tomu, že k této nešťastné situaci došlo v pátek, měl jsem zhruba týden na rozběhání nových bot. Ale. Jelikož doručení bot na moji adresu nebylo jednoduché a nbyloí vůbec jisté, že by se do závodu stihly přijít, rozhodl jsem se, že si boty objednám a vyzvednu v Tromsø. Den před závodem. Musím říci, že na vzdory všem obavám z nových bot, La Sportiva Kaptiva mě uchvátili a závod jsem s nimi odběhl bez větších problémů.
Ale teď už k samotnému závodu. Start závodu byl v 11:00 dopoledne. Spoustu času dát si před výkonem velkou snídani.
Na startu se sešlo něco okolo 500 závodníků. Po lehkém rozehřátí jsem si našel místo zhruba uprostřed davu a čekal na start.
Start byl velice pomalý, spousta lidí a velká tlačenice. Nicméně už po pár stech metrech se dalo pěkně běžet. První tří kilometry vedly skrze město, přes most a potom již začínalo první větší stoupání k zastávce lanovky (Fjellstua). Během stoupání jsem se cítil velice dobře. Střídal jsem běh s rychlou chůzí a dostal jsem se před spoustu běžců. U stanice lanovky byla první občerstvovací stanice (5 km). Doplnil jsem rychle vodu a běžel jsem dál. Následovalo další stoupání na Bonntuva (776 m n. m.) Rozhodl jsem se, že většinu stoupání půjdu, abych ušetřil síly. Cítil jsem, že jsem začátek možná trošku přepálil. Na vrcholku Bonntuva jsem věděl, že jsem udělal dobře, když jsem se rozhodl neběžet.
Potom následoval delší příjemný seběh, s krásnými výhledy do krajiny. Když jsem si zhruba na 10k kontroloval tempo, k mému velké údivu jsem zjistil, že mám průměrné tempo 5:40 min/k a v nohách již 800 výškových metrů. To mi dodalo sebevědomí.
Nicméně na 12k začalo stoupání na Tromsdaltinden (1238 m n. m.). Nejvyšší bod závodu. Ze začátku jsem ještě prokládal běh s chůzí, ale poslední dva kilometry na vrchol jsem pouze šel. Nohy začaly být unavené a já se modlil, aby už byl konec. Ale pořád jsem se cítil psychicky dobře. I tak jsem byl schopný se posouvat v žebříčku závodu dopředu. Na vrcholku Tromsdaltindenu jsem se pohyboval okolo 15. místa.
Po dosažení Tromsdaltindenu (16k) jsem si myslel, že nejhorší část je za mnou. To jsem se ale spletl. Sestup dolů byl velice technický. Spousta uvolněných kamenů, velké balvany a sklon okolo 40 stupňů. V tuto chvíli jsem si uvědomil, že jsem měl více trénovat seběhy. Jelikož jsem “běžel” velice opatrně, ostatní běžci mě začali předbíhat a já se začal více propadat. Nezbývalo mi, než zírat na záda běžců, kteří mě naprosto bez problémů ve velké rychlosti předbíhali. Na konci velice technické a pro mě nepříjemné části (19k) následovalo táhlé klesání. Konečně jsem se opět rozběhl a začal se cítít lépe. I kdž jsem měl unavené nohy, stále jsem běžel v solidním tempu pod 6min/k. U každého překročení potoka jsem se napil a namočil čepici, abych se ochladil.
Kolem 24k následovalo pár stoupání, které jsem se rozhodl jít a běžel jsem pouze na rovinkách nebo při sebězích. Ostatní běžci mě přestali předbíhat, což pro mě byla velká psychická úleva. Na 27k jsem míjel občerstvovací stanici, tu stejnou jako na 5k. Opět jsem doplnil vodu, snědl půlku pomeranče a pustil jsem se do závěrečného sestupu, během kterého mě začaly nepříjemně bolet úpony na pravém koleni. Při jednom z posledních seběhů jsem musel přejít do chůze. Poté jsem ale sebral všechnu sílu a s tempem pod 4:30 jsem přeběhl přes most a skrze město a téměř dosprintoval do cíle.
Konečný čas? 3:45:33. Téměř 15 minut rychleji, než jsem si plánoval. A konečné 34. místo z téměř 500 závodníků.
A moje pocity po závodu? Musím říci, že jsem si už dlouho nic tak skvěle neužil jako tento závod a celkově víkend strávený v Tromsø. I když si myslím, že skyrace není ten typ závodů, který bych do budoucna vyhledával, právě kvůli prudkým a technickým seběhům, tento závod byla jednoznačné skvělá zkušenost, na kterou jen tak nezapomenu.
Více článků na: https://www.vertrunning.com
Podpora na Facebooku vždy potěší :) Díky https://www.facebook.com/vertrunning
