Jak mnozí z vás víte, 11. ledna pořádá v Ostravě duo Petr Wala – Milan Celuch 16. Memoriál Jaroslava Dubničky.
Jaroslav Dubnička byl sportovec, běžec, kuželkář, cyklista a milovník spoustu dalších rekreačních sportu. Právě cyklistika se mu stala osudnou, když ho na nepřehledném úseku srazil nepozorný řidič.
Při příležitosti blížícího se maratonu, jsme udělali rozhovor s jeho synem Vilémem Dubničkou.
Ahoj Viléme, po nějaké době zase spolu hovoříme a důvod je více jak chvályhodný. Spojování sportu s kulturou je asi Tvé poslání již delší dobu. Vnímám Tě spíše jako písničkáře, komika a poetu. Přesto toulání na kole a běžkách je to co tě nejvíce zviditelňuje v médiích, tak jak to vlastně máš?
No myslím, žes to trefil přesně. Jsem něco mezi kavárenským povalečem a sportovcem. Moje žena k tomu vždycky říká „Ty nejsi sportovec“. Má asi pravdu. Můj život je divadlo, písničky, literatura, poesie… I ty Cyklotoulky/Běžkotoulky jsou spíš než o sportovním výkonu a tom zprostředkování zajímavých míst a možností. Na sportovce jsem moc líný. Chybí mi disciplína. Takové to „vstát v pět ráno a jít na běžky před snídaní“ má spíš brácha. Já mám ale sport rád. Na kole jsem šťastný, ve vodě taky … mám rád japonská bojová umění. Dělám aikido…
Jak je to s Tvým běháním jakožto druhým nejpřirozenějším pohybem člověka moudrého?
A ten první nejpřirozenější pohyb je to kavárenské povalování? Běhání je super. Nejvíce jsem si ho oblíbil až ve starším věku a mám rád delší tratě. Je to trochu i moje povaha. Všechno, co v životě dělám, je tak trochu běh na dlouhou trať. Bohužel jsem ale narazil na hranice svých zdravotních možností. Před třemi lety jsem byl na operaci s kyčlí. Takový poslední pokus zachránit totální endoprotézu. Problémy nezmizely a běhat se od té doby prostě bojím. Je to sice přirozený pohyb, ale na klouby nic moc. Zajímavé je, že při běhání mě ta kyčel nebolela. Potom ale jo :)
Jakou nejdelší vzdálenost jsi uběhl bez toho, aby jsi si nesedl na zadek?
No já jsem si těsně před tou operací dal svůj první a jediný půlmaraton. Teda zatím jediný. Další si dám, až mi dají tu novou kyčel :) Na celý jsem si netroufl. To bych se musel jinak připravovat. Chtěl jsem to dát pod dvě hodiny a stihl jsem to asi o tři minuty. Byl to skvělý zážitek. Kdybych neměl problémy s tou kyčlí, běhal bych pořád. Pamatuju si, že táta měl taky pořád nějaké bandáže na kolenou a běhal i s tím. To je ale právě ten rozdíl. Taťka byl sportovec, já jsem prostě tak trochu „hérečka“.
To Tvůj otec Jaroslav Dubnička (DUB) byl jiný level. Běhal hodně a rád. Nejraději švihal desítky nebo půlmaratony, ale nebál se ani maratonů. Víš vůbec kdy a kde zaběhl svůj nejlepší maratonský čas?
Nevím. Nepamatuju si to. Je to na stránkách memoriálu. Tam jsem taky poprvé viděl ten kompletní přehled taťkových maratonů. Neumím to moc posoudit. Asi nebyl žádná super špička, ale špatné to to taky nebylo. Nevím, jestli jsem ho vůbec kdy viděl běžet maraton nebo půlmaraton. My jsme pak měli takový tradiční závod z chaty na Lysou na čas. Když jsme s bráchou taťku začali předbíhat, byl naštvaný, ale měl radost. On nás k běhání vedl, takže viděl, že to měl smysl. Nakonec nám to všem natřel brácha. Snažil jsem se ho pak několikrát porazit a trénoval jsem jako blázen, ale zase – blázen podle svých kavárenských představ – ale nemám na něj.
Co říkáš na to, že v Ostravě Třebovicích se za pár dnů poběží již 16.ročník maratonu, půlmaratonu a čtvrtmaratonu jakožto memoriál DUBA?
Jsem na to obrovsky hrdý. Dlouho jsem to vůbec nevěděl. Taťka umřel tragicky a zbytečně brzo, což ho v naší rodině přirozeně tak trochu idealizuje. Jinak si dovedete představit, že běhání je sólová záležitost, což pro rodinný život není zrovna nejlepší. Kdo Duba znal, ví, že to andílek nebyl. Já jsem s ním od svých šesti let nežil. Byli jsme kamarádi až do smrti, ale byli jsme strašně rozdílní. Sportovec v ocelárně a poeta v divadle. Taťka byl sice oficiálně mistr sportu, ale v reprezentaci zrovna nebyl. To, že po něm je pojmenován závod, pro mě znamená, že měl i jiné kvality než sportovní, že ho lidi asi měli rádi, což je pro mě důležitější než nejrychlejší čas.
Budeš u toho a poběžíš také něco? Jaký máš cíl?
Budu u toho poprvé a moc se těším. Nepoběžím, ale mám cíl vidět se s lidmi, kteří si ještě taťku pamatují, a podpořit lidi, kteří běží závod s jeho jménem. Jasně, že je jim většinou jedno, jak se ten závod jmenuje, ale když už nese naše jméno, budu ho rád podporovat.
Zimní Třebovické maratony jsou svým způsobem jiné než běžné běžecké závody v sezóně. Počasí bývá různé a původně to byly spíše společné dlouhé tréninky. Nyní, když se závodí to někdy připomíná bruslení jindy zase plavání nebo zápasy v bahně. Počítáš s tím ? Nevzdáš se v případě podobných komplikací startu?
Tak jelikož budu při startu držet v ruce kafe, tak to nevdzám :)
Přivezeš někoho sebou běhat nebo fandit ? Jak je vlastně DUBOVA rodina velká?
Chceme se sejít s rodinou, jak to jenom půjde. Je to poprvé, kdy vůbec někdo z nás dorazí, a doufám, že z toho uděláme tradici. Jsme rozprchnutí docela daleko. Já přijedu z Plzně, brácha od Českých Budějovic… Přímo v Ostravě už nebydlí vlastně nikdo, i když ségra tam pracuje a bydlí poblíž. Taky dorazí. I moje máma. Na startu bude i taťkova poslední žena a její syn, náš skorobrácha se svojí ženou, kteří se do závodu nadchli. Snad i nějaká vnoučata dorazí…
Děkuji a fandím, ať se touláš nejenom na kole nebo na běžkách, ale i po svých.
Já děkuju. Vážíme si toho, že má ten závod Dubovo jméno, a za celou rodinu děkuju, že je a že se o něj staráte. Doufám, že se budeme moc vídat ještě hodně dlouho.
