Když jsem začínal běhat, měl jsem jasnou motivaci. Zhubnout a dostat se do formy. Běh pro mě nebyl nic jiného než nástroj. Nástroj, který mi měl pomoci k dosažení stanovených cílů. Určitě bych se v té době sám o sobě nepřemýšlel jako o běžci a už vůbec ne jako o sportovci. I když jsem až do svých 18 hrál hokej a fotbal, sport pro mě nikdy nebyl něco, co by mě definovalo. Měl jsem jiné zájmy a chodit na tréninky a o víkendech hrát zápasy mě zkrátka tak úplně nebavilo. Hned, jak jsem mohl, tak jsem veškeré sportovní aktivity ukončil.
Když se podívám zpět, tak bylo nevyhnutelné, abych začal běhat. Po pár letech bez sportu a s mojí velkou láskou k jídlu se ze mě stal někdo, kým jsem nechtěl být. A běh je podle mě ten nejlepší sport pro hubnutí. Jako každý začátečník jsem prostě začal běhat. Nic jsem neřešil. Ani obuv, ani oblečení a už vůbec ne styl. Ale postupně se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Běh mě začal bavit. Mohl jsem vidět, jak se zlepšuji, jak kilometry ubíhají a jak se konečně dostávám k mému cíli. A i po dosažení tohoto cíle jsem s běháním nepřestal. Naopak. Začal jsem běhat víc a víc a v náročnějším terénu.
Postupem času jsem začal sám sebe vnímat jako běžce. Běhání v lese a v kopcích byla už od začátku cesta, kterou jsem se vydal. Protože jsem z vesnice, bylo pro mě mnohem jednodušší a logičtější jít běhat v lese než po silnici. Vždycky se mi líbilo být sám v lese. Daleko od lidí a od hluku. Jenom dech a zvuk kroků dopadajících na lesní cestu.
Na běhání v přírodě je něco zvláštního. I když běžím sám, cítím energii přírody. Když běžím v horách, obklopen horskými vrcholy, připadám si naprosto bezvýznamně. Jako bych tam ani neměl být. I když mě bolí každý sval v těle a srdeční tep je na svém maximu, pokaždé, když doběhnu na vrchol, vím, že to za to stálo. Když běžím brzy ráno a vidím vycházet slunce, je to vždycky moment, který mi vezme dech. Mám obrovskou radost, když při běhu potkám divoké zvíře. Ať to je srnec, daněk nebo třeba zajíc. Všechna zvířata jsou přizpůsobená k pohybu v jejich přirozeném prostředí. Jejich síla, rychlost a ladnost mě vždy nechá v úžasu. Vždycky si říkám, že bych se chtěl pohybovat tak lehce jako oni.
Být v přírodě je něco, co ke mně přišlo jako součást běhání. Nikdy bych si o sobě nemyslel, že budu při každé příležitosti hledat možnost být zase v lesích, horách, nebo kdekoliv, kde budu cítit spojení s tou obrovskou energií přírody.
Většina mých běhů v terénu není o rychlosti. Je to o zkušenosti, o běhání samotném. O tom být venku, i když prší, mrzne, nebo naopak, když je krásné počasí. Všechny tyto zkušenosti ze mě dělají toho, kým jsem. To je důvod, proč se brzy ráno oblékám a jdu běhat. I když prší a teplota je kolem nuly. Není to proto, že nutně potřebuji natrénovat na závod. To bych stejně dobře mohl jít běhat na pás. Je to tom být venku. Chci, abych na chvílí cítil to spojení. Probudit v sobě zvířecí instinkty. Běžet lesem a cítit, jak mě pálí svaly. Cítit tlukot srdce a slyšet vlastní dech. Skákat přes kořeny, kameny a potoky. Hlava je skoro prázdná a jediné, na co myslím, je, že se ctím skutečně na živu. A i po doběhnutí cítím ten nádherný pocit. Kdy se vrátím domů a moje tělo zaplaví endorfiny, cítím se skvěle po celý zbytek dne. Předchozí problémy a obavy jsou mnohem méně podstatné. Běh zkrátka udává tempo zbytku dne.
A to je jeden z hlavních důvodů proč běhám. Jen být v venku. To je ten důvod, díky kterému se pro mě běhání stalo velkou součástí mého života. Důvod, proč jsem už tolik let běhám a pravděpodobně ještě dlouho budu.
Více článků na: https://www.vertrunning.com
Podpora na Facebooku vždy potěší :) Díky https://www.facebook.com/vertrunning
