Zřejmě poslední víkend s příjemným počasím bylo nutné využít výletem na krásný závod vedoucí po úpatí Moravské brány v Hranicích. Bohužel počasí nevyšlo na závod ideálně. Už cestou jsem kvůli mlze, která byla tak hustá, že i ptáci chodili pěšky, málem netrefil odbočku z dálnice a do startu závodu se to nezlepšilo. Sice nahoře na vrcholu Moravské brány bylo krásně, ale dolů k Bečvě se slunce prokousalo až na vyhlášení vítězů. Ale i tak to stálo za to.
Zdeněk Krejčí se moc nenadřel
Opravdu moc energie na vítězství Zdeněk Krejčí /Liga 100 Olomouc – 56:18/ vydat nemusel. Bez většího úsilí na rovnějších úsecích závodu utekl druhému Lukáši Koudelkovi /AK Drnovice – 58:36/, stejně jako třetímu Marku Štěpánovi /Sokol Týn nad Bečvou – 59:35/.
Jitka Fojtková musela o vítězství bojovat
Abych to ovšem uvedl na pravou míru. Jitka Fojtková /Liga 100 Olomouc – 33:12/ sice o vítězství bojovala až do cíle, ale to jen díky tomu, že nebezpečné úseky trati spíš sešla, než seběhla, proto měla před druhou Markétou Majkusovou z Hranic /33:19/ v cíli opravdu jen nepatrný náskok.
Třetí pak již s odstupem doběhla Daniela Valová z Nového Jičína /36:18/
Horský běh v Hranicích se běžel potřetí
Závod pořádala nezisková organizace Zdravé Hranice za podpory privátní posilovny Fitness Plovárna a poradenského centra Žít zdravěji, a také hlavního sponzora závodu, Města Hranice. Letos byl poprvé zařazený také do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje.
Pro běžce byla perfektně připravená parádní trasa s velmi náročným terénem na úbočí Moravské brány. Muže čekaly dva okruhy v délce 12 km s celkovým součtem převýšení 600 metrů. Ženy si daly jen jedno kolo, tedy přesně 6,3 km a nastoupaly 300 metrů.
Organizace celé akce i přes náročnost tratě klapala jako na drátku, občerstvení v cíli čekalo skvělé, takže běžci byli opravdu spokojení a jasně to dali najevo i velkým potleskem všem pořadatelům v čele se Zuzanou Kročovou po skončení závodu.
Náročný terén se líbil
I přes mlhu na části trati se vesměs všem trasa závodu líbila. Samozřejmě se našli škarohlídi, nebudu je jmenovat, jako třeba Adam Fritscher, který takový terén opravdu nemusí, ale nikdy se nezavděčíte všem. Přesto převažovalo vcelku nadšení nad krásným závodem.
„Jsem po maratónu trochu bolavý,“ přiznal se mi Zdeněk Krejčí, „tak jsem byl rád, že nemusím jít naplno. Zrychlil jsem si na rovinách a zbytek trati jen tréninkově odběhl, abych se příliš nezničil.“ „Nemusel jsem se nikam hnát a to mi prospělo,“ spokojeně přikyvoval debatě Lukáš Koudelka. „Takový terén mám rád. A protože jsem nešel naplno, celkem jsem si trasu vychutnal.“
„Já jsem moc rychle neběžel,“ bránil se mé pochvale Marek Štěpán, který překvapivě zůstal i na vyhlášení vítězů, což u něho nebývá zvykem. „To spíš kluci šli pomaleji. Mně to moc nešlo.“ „Dávala jsem si pořádný pozor v těch náročných sebězích, abych nespadla,“ řekla mi po závodě Jitka Fojtková. „Nemělo smysl si něco udělat. Markéta byla pořád kus přede mnou a dotáhla jsem ji až tam, kde se dalo přece jen běžet. A nakonec to i o kousek vyšlo.“
„Já se spíš chodím proběhnout, než abych pravidelně závodila,“ sdělila mi na mou otázku, kde se tam vzala, Markéta Majkusová. „Ovšem běžet z kopce se nebojím, proto jsem asi na trati i chvíli vedla, ale v závěru jsem už nestačila.“ „Parádní trať,“ pochvalovala si trasu Daniela Valová. „Sice jsem trochu špatně šlápla a bolí mě kotník, ale to bude dobré. U nás běhám na Javorník a tak jsem v takovém terénu jako doma.“
A celou akci, nejen trať, chválili nakonec všichni, dokonce i ti škarohlídi, které jsem nejmenoval. Prostě se to povedlo a to je moc dobře. Jen víc takových rodinných závodů. Tak tedy ještě znovu díky pořadatelé.
