V pátek v podvečerních hodinách jsme se s rodinou vypravili do Brna, kde nás na Brněnské přehradě čekalo víkendové ubytování a hlavně závod ČSOB Vokolo Priglu.
Mezitím, co jsem měla plné ruce práce s vybalováním, chystáním spaní a staráním se o dcerku, která musela důkladně prozkoumat všechna zákoutí pokoje, zejména pak opakovaně zkoušet telefon na pokoji, se můj manžel důležitě rozcvičoval. V předvečer závodu si přece musí dát alespoň lehký klus. Vrátil se brzy, a tak Adélka ještě nespala a vesele se zvedla z cestovní postýlky s radostným výrazem a slovy „táta.“ Uspávání nám tak trvalo déle a na setkání s přáteli jsem tak dorazila později. Martin dodržovat režim a víno si dal jen s mírou – zpomaluje totiž regeneraci :-)
Ráno jsme vyrazili na bohatou rautovou snídani, kdy jsem si dopřála všemožné pochoutky, zatímco on posnídal jen lehce. Alespoň mohl běhat při popíjení řepové šťávy po venkovní verandě za rozjařenou dcerkou a já měla klid :-)
Od rána nás provázela běžecká nálada, protože jsme hotel měli naproti startu přes přehradu a všechno jsme tak slyšeli. Kolem 10h jsme se s kočárkem vydali přes park ke startu, všude kolem nás někdo pobíhal a tak Adélka naznala, že musí běžet taky. Martin s ní chvilku závodil, po nějakém čase ale usoudil, že prohrávání s dvouletým dítětem mu k rozběhání nestačí a odpojil se od nás.
Čím blíž jsme byli startu, tím se naše chůze zpomalovala. Skoro na poslední chvíli jsem Adélku usadila do kočárku, pak už nás spolkl dav hrnoucí se vzhůru ke startu. Netrpělivě jsem kontrolovala čas, vypadalo to, že to tak tak stihneme nebo naopak nestihneme. Takové množství lidí dychtících po běhu, to bylo až neuvěřitelné! Byly všude kolem! Poslouchala jsem moderátora, jak hlásí čas zbývající do startu vlny Elite a A, ve které startoval i Martin, ale postupovali jsme vzhůru jen po malých krůčcích. Výstřel ze startovní pistole přišel asi o minutu dřív, než by se mi hodilo. Manželův start jsme nestihli.
Čas trávený čekáním na něj nám ale rychle utekl. Tím, že se startovalo v několika vlnách, bylo stále se na co dívat. Jen uhlídat Adélku a do toho fotit bylo náročné, člověk by nevěřil, jak rychlé umí děti být. Jednou mi vběhla na začátek startovního koridoru a nějaký pán na mě zavolal „Příště jí dejte číslo.“ Rozpačitě jsem se usmála – jo, přesně to by Martin totiž chtěl :-)
Po startu poslední vlny jsme se přesunuli blíž k cíli. Stála jsem s kočárkem namáčklá u svodidel ve snaze pořídit Martinovi cílovou fotografii. Kolem mě na tom ostatní rodinní příslušníci byli stejně a tak jsme jeden před druhého vlastně stejně neviděli :-)
Poslouchala jsem moderátora, který říkal, jak běží Jirka Homoláč a tiše si propočítávala, kde by tak zhruba mohl být manžel – cílem chtěl proběhnout s časem pod jednu hodinu. Za bouřlivého potlesku, ke kterému se skromně připojila i Adélka, doběhl Jirka Homoláč. Prakticky hned od té doby jsem hypnotizovala cíl a vyhlížela Martina, jako bych ho chtěla popohnat :-)
Čím víc běžců se v cíli scházelo a já slyšela, jaké si sdělují dojmy z trati a viděla, jak jsou vyčerpaní, tím víc mi manžela bylo líto.
Doběhl tak, že jen o pár minut nestihl čas, v který doufal. Stále však byl lepší než dalších 2000 lidí, což jsem se mu marně snažila vysvětlit.
Spokojený stejně moc nebyl. Trať byla dobrá, jen mu to zkrátka neběželo, jak říká. Moc se mu ale líbila medaile, zhodnotil jí jako hezčí než loni a radost z ní měla i Adélka, které ji pověsil na krk. Potom jsme se vydali zpět na hotel, kde šla Adélka spát, Martin se osprchoval a odpoledne jsme se šli ještě na vyhlášení.
Manžel si pochutnával na dýňovém kuřeti a Áďa skákala v nafukovacím hradu. Já neběhám, přesto mě ta běžecká atmosféra natolik pohltila, že když se kolem mě procházel Jirka Homoláč, Petr Pechek nebo Dan Orálek, přišlo mi to jako něco naprosto neuvěřitelného – to jsou oni! Opravdu, naživo. Ti, které vídám na obrazovce, když manžel sleduje závody. :-)
Co mi ale přišlo asi nejkrásnější, byla cesta přes park zpět na hotel ještě během závodu, zhruba poslední kilometr a půl trati. Stálo tam plno lidí, kteří tleskali a fandili. Každému, bez rozdílu. Na krajíčku jsem měla, i když jsme míjeli skupinku, nejspíš nějakou rodinu, zapojené byli i děti, která měla různé nástroje a transparenty.
Běžce povzbuzovali, smáli se na ně a dodávali jim energii. Přišlo mi to neuvěřitelně dojemné. Že se takhle prostě doma sbalí a půl dne stráví tím, že někde venku povzbuzují cizí lidi. O několik metrů dál pak byla bubnující kapela, která rytmicky udávala tempo běhu těm, kteří už třeba nemohli.
A těsně před tím, než jsme odbočili k hotelu, mě dostal ještě jeden mladík z řad dobrovolníků, který stál na kraji trati a úplně každému zatleskal a povzbudil ho slovy jako „paráda, už je to jen kousek“ nebo „skvělej výkon, jste borci.“
Opravdu úplně každému jednotlivci nebo skupince. Je hrozně hezký, jak to lidi spojí a společně se podporují. Tohle je sportu prostě krásný!
Lucie Singrová
