O závodech do schodů jsem měl povědomí už delší dobu a vlastně mě to docela lákalo. Během pár minut zdolat stovky schodů, to zní jako dobrá zábava. Nějak to ale nikdy nevycházelo, až jsem se o tyto závody přestal tak trochu zajímat. Nicméně letošní závod Schody AŽ nahoru v Brně jsem zaregistroval a řekl si, že do toho půjdu.
Pro závod jsem nadchl ještě kamaráda Michala. Sice neběhá, ale nezkazí žádnou srandu a měl závod doma, tak souhlasil, že si to zaběhne taky. Původně chtěl AZ Tower vyběhnout v pohorkách, ale nakonec si koupil běžecké boty a během května si dal pár tréninků. Pomohlo mu to.
K AZ Tower, což je nejvyšší budova v Česku, jsme přijeli kolem čtvrt na deset. Hned na první pohled mě napadlo, že je to fakt výška. Bylo příjemné skoro letní počasí, jen dost foukalo. No co, v budově foukat nebude. Při registraci jsme se dozvěděli pro nás novou informaci, totiž že každý může startovat, kdy uzná za vhodné. To bylo super, protože jsme tím pádem mohli běžet hned po sobě a navíc jsem měl najednou času na rozcvičení, rozklusání a tak dále víc než dost.
První běžci začali do budovy vbíhat v deset hodin dopoledne a startovní interval byl půl minuty. Tou dobou jsem se akorát tak šel v klidu převléknout. To trvalo nesrovnatelně kratší dobu než najít garmina. Ostatně, kdo by neznal tradiční větu:“Dám si to sem, tady to pak snadno najdu.“
Fronta u startu byla dlouhá, ale my jsme nikam nespěchali. Dali jsme si s Michalem kilák rozklus, abychom se trochu zahřáli a pak šli do prvního patra AZ Tower, kde jsme měli naše dívčí doprovody. Potom následovalo protahování se, povídání a po očku sledování, jak se fronta vyvíjí. Přestože další a další běžci vbíhali do budovy, někteří dokonce už jezdili výtahem dolů, fronta se pořád nezmenšovala.
Zhruba po půl hodině jsem se odhodlal a šel čekat do fronty. Proběhl jsem se a zařadil se na konec. Za pár dlouhých minut se fronta pohnula o pár krátkých centimetrů. A pořád jsem byl poslední. Přišel za mnou i Michal, ale po pár dalších dlouhých minutách jsme si spočítali, že nás čeká ještě tak dvacet minut čekání a to se nám nechce, ve stínu nebylo nejtepleji. Vrátili jsme se do budovy. Napotřetí už ale byla fronta podstatně menší a dalo se očekávat, že teď už to přijde. Odskočil jsem si naposledy na WC, trochu se rozklusal, dal pár rovinek a šel čekat na start. Dostal jsem čip a pak jsem jen tak poskakoval na místě, abych příliš nevychladl.
Přímo u startu byla časomíra, která odpočítávala čas startu a kromě toho i tabule, na které se zobrazovaly časy běžců zrovna dobíhajících do cíle. Čas pod čtyři minuty, na který jsem si tak pomýšlel, by mohl stačit na umístění okolo padesátého místa… Dobře, uvidíme, jak to půjde… Před startem jsem se ještě ujistil, jak to vlastně funguje. Je to jednoduché – během pěti zvukových signálů prostě vyběhnu, čas se stejně začíná měřit až po přeběhnutí koberce s časomírou. Tak jdeme na to…
Startovní rovinku běžím s rozvahou. Rychle, ale ne zběsile. To hlavní přijde. Po chvíli mi garmin oznámí, že GPS nemá signál. To se dalo očekávat, neřeším to. Předstartovní plán běhat schody po třech plním tak napůl – vždycky po zatáčce se chytím zábradlí, pomůžu si rukou, začnu po třech schodech, když to dobře vyjde, tak zvládnu další tři ještě jednou a pak po dvou. Hlavně ať je to rychle za mnou. Otočit se o 180° a znovu.
Vůbec nestíhám počítat ani patra, natož schody. Naštěstí si všimnu, že poschodí jsou číslovaná. Prvních deset pater bylo v pohodě, pak už to začalo trochu bolet, ale pořád jsem běžel docela rychle. Nohy ale bolely, plíce nestíhaly, ale snažil jsem se nepolevovat. Oběhl jsem dvě dívky startující přede mnou, což mě povzbudilo, ale bylo potřeba dál makat. Blížící se cíl mohly napovědět ploty rozdělující chodbu na polovinu v posledních dvou patrech.
A už to je tady, poslední schody, nahoře fotograf, pořadatelé. Po posledním kroku pípne časomíra, což nějak nezaznamenám a utíkám dál, dokud neuvidím koberec. Málem jsem se srazil s pořadatelkami, které odebíraly čipy. Ale všechno dobře dopadlo – vyměnil jsem čip za cílovou medaili a šel vyhlížet Michala. Podal slušný výkon – nikdo ho nepředběhl a za sebou nechal celou řadu lidí, kteří běhají více než on – a to byli skoro všichni. Počkali jsme pak, než se Michal trochu vydýchá a rozhodli jsme se zdolat ještě pár schodů ze střechy AZ Toweru na vyhlídkovou plochu. Rozhled na Brno byl parádní. Pak jsme sjeli výtahem do druhého patra, setkali se s našimi doprovody a dali jsme si oběd, poukázku na špagety jsme měli ve startovní tašce.
Pak jsme se ještě došli ujistit, že se mě start finále pro třicítku nejlepších netýká. Opravdu ne, byl jsem pětašedesátý, ale čas pod čtyři minuty padl, tak mohu být spokojen. A příště případně bude co vylepšovat.
