Uplynulo deset dní od extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Bolístky po náročném závodě pomalu mizí a na povrch myšlenek vyplouvají dominantní vzpomínky na tento závod.

Sedím v útulné hospůdce u horkého čaje s vítěznou dvojicí v mixu kategorie do 30let Mgr. Martou Žáčkovou a Tomášem Poláškem. Vracíme se o několik dnů zpět.

Kdy jste se rozhodli, že půjdete spolu do tohoto náročného vytrvalostního závodu?

Tomáš: Zní to možná divně, ale týden před samotným závodem jsme se telefonicky domluvili, že půjdeme do toho.

Nebýt kvalitního tréninku, určitě by jste se neuspěli. Můžete nám poodhalit tajemství vaši průpravy?

Marta: Já moc neběhám. Rada jezdím na kole, hraji badminton, volejbal, jezdím in line, prostě se snažím udržovat všeobecnou kondici. Občas si ráda sáhnu na dno svých sil. Za zmínku stojí má sedmá účast na kopřivnickém Drtiči. (Ze skromnosti neuvádí, ale vypátral jsem že třeba vloni byla druhá mezi ženami a celkově 42. mezi 670 závodníky!)

Tomáš: Oproti Martě jsem pravý opak. Běh je můj zásadní sport, kterému obětuji většinu času. Vyhýbám se silnicím a v terénu se cítím jako ryba ve vodě.

I když jste se snažili dobře vybavit, často až v průběhu závodu přijde nato, že se řada věcí zapomene.

Tomáš: Po závodě jsem měl na těle několik odřenin. Masážní krémy moc nepoužívám. Holt byl to náročný extremní závod a tělo to pocítilo do nejmenších detailů. Příště to již nepodcením a přibalím si kvalitní emulzi.

Masová účast závodníků, turisté, úzké chodníky ve vyšlapaném sněhu. To byly překážky se kterými jste se museli vypořádat. Jak se vám to dařilo?

Tomáš: První okruh jsem běžel já. Po úvodních kilometrech se vytvořila skupina běžců a ve výstupu na hang se šlapalo v dlouhé řadě do sněhových schůdků. Postupně se závodní pole roztrousilo a na trati jsem neměl zásadnější problém.

Noční běh má svá specifika. Běh na nerovném podkladu s terénními zlomy, je náročný a značně nebezpečný.

Marta: Místy byly na trati popadané stromy, ale tyto překážky jsem měla podvědomě zafixovány v paměti. Nejobtížnější pasáž byla u potůčku, asi kilometr před závěrem okruhu.

Tomáš: V deset hodin večer na mne dolehla únava a tak to vzala za mne Marta. Najedl jsem se, chvíli odpočinul a po doběhu jsem jí nechal odpočívat, zatímco já jsem uběhl dvě kola, v docela solidním tempu za 3 hodiny.

Hotel Bezruč byl pro vás dočasným domovem. Měli jste zde dobré zázemí?

Marta: I když jsme měli vlastní zásoby jídla, využili jsme atraktivní nabídky hotelu, ve kterém fungovala nonstop gastro zóna. Byla zde pestrá nabídka nápojů a ovoce, zeleninových salátů, jogurtů, sýrů. Navíc byly k dispozici i chutné polévky.

Tomáš: Na relaxaci jsme měli jsme určené Kongresové centrum a Velký salónek. Ve vyhrazené zóně měl každý závodník kousek prostoru pro sebe. Při velkém počtu závodníků, samozřejmě že stěží našel člověk kloudné pohodlí, ale stačilo to na letmou regeneraci. Co nás oba fascinovalo, byla perfektní práce organizačního týmu. Pořadatelská služba byla na každém kroku a pomáhala nám řešit jakékoliv dílčí problémy.

Tento náročný závod určitě poznamenal i váš organizmus, vlivem extrémní zátěže.

Marta: Neměla jsem ten pocit. Kdyby závod pokračoval, nevadilo by mi to. Měla jsem dostatek sil. Určitě bych zvládla další jeden až dva okruhy. Já jsem jich v závodě absolvovala celkem šest a Tomáš osm.

Tomáš: V předtuše, že mě závod poznamená, jsem si vybral na pondělí volno. Udělal jsem dobře… První hodiny po doběhu jsem byl rád že chodím, i když s velikými bolestmi. Po několika dnech klidu a mírné zátěži se již cítím dobře.

Zvažuji účast na víkendovém běhu Lysacupu. Největším strašákem myslím, že nejen pro mne, ale i ostatní běžce, bude arktická zima.

Autorem příběhu je Jiří Harašta, propagátor běhu na Kopřivnicku a okolí, předseda Lašského běžeckého klubu. Jeho velkým koníčkem jsou hory a fotografování.