Běžet, běžet a zase jenom běžet… jednou kroužíte na stadionu, pak pro změnu někde v lese nebo třeba po pláži. Ať děláte co děláte, pořád je to stejná nuda. Ale co takhle běžet a najednou se válet v bahně, běžet a muset přeplavat rybník nebo běžet s pytlem písku? Tato představa je pro mě jako pro nudnou dráhovou běžkyni velmi lákavá, zvláště, když se moje nejlepší atletická kamarádka začne takovýchto závodů účastnit.
V rámci projektu Benziny „Rozjeďte to naplno“, která dlouhodobě podporuje sportovní aktivity vč. Spartan Race, jsme dostaly možnost zúčastnit se závodu v Liberci.
Trenér se moc netváří, ale také mi nic nezakazuje, koneckonců, mám po sezoně a tři volné týdny, které si trávím po svém. Ani se nenaději a už sedíme s Adélkou v plyňáku a upalujeme směr Liberec, tedy na můj první a Adélčin druhý Spartan Race.
V noci nemůžu spát, představuji si, jak se topím v bahně a jsem ztracená někde v lese s čelenkou na hlavě. Všechno mé nadšení se vytratilo a zbyly jen obavy, abych se nezranila. Příprava na závod nebyla žádná, měla jsem dva týdny volna za sebou bez jediného naběhaného kilometru a na kontě ani jeden klik.
Ráno se podívám na Adélku a jsem si jistá, že vše dobře dopadne. Její nikdy nevyprchající nadšení mě zase pohltí a hned jsem znovu nadšená na cestu do neznáma.
Na startu nás moc nebylo, asi dvanáct holek, bez nás jen jedna sympatická, ostatní se tvářily jako gladiátorky připravené k boji. Hned po výstřelu jsem se dostala do čela a hned dostala facku, když jsem se na první překážce koupala v příkopě.
„Tak koupačku mám za sebou”, řekla jsem si. Pak následovaly hodně pohodlné dva kilometry, kdy jsem s přehledem vedla a jen přeskakovala nebo podlézala překážky. Tak tohle je ten Spartan Race?
Najednou jsem doběhla k rybníku a já ho musela přeplavat na druhou stranu. Já? Co jsem se celé léto ani jednou nekoupala na přehradě, protože teplota vody ve čtyřicítkách byla pro mě studená? Po chvilce váhání teda skáču do vody. Asi tři kilometry v nohách, celá zadýchaná a rozpálená, venkovní teplota devět stupňů, nevím jak bych popsala ten pocit, prostě jsem nemohla dýchat, proto jsem plavala na zádech a snažila se nějak zmátořit. Pokaždé když jsem se snažila plavat prsa, sevřel se mi hrudník a cítila jsem jak mi tluče srdce.
Když jsem konečně byla na druhé straně, nadšená, že nejhorší je za mnou, musela jsem si zapamatovat asi desetimístný kód, skládající se z písmen a číslic, asi něco, jako když se chcete přihlásit do internet bankingu. Chvíli na ten kód koukám a přemýšlím, jestli se nespletli. To jako vážně na Spartan Race po mě chcou tohle?
Holka se na mě dívá jak se celá třepu a já se snažím ze sebe dostat, co jsem si zapamatovala, když kontroluje jestli jsem první čtyři indicie řekla správně, po očku se podívám, jak měl být ten zbytek kódu. Holka je nadšená, jak mám skvělou paměť a já jsem taky nadšená, že konečně můžu běžet a trochu se zahřát. Ptám se tedy jakým směrem mám teď běžet. Všichni se smějí a ukazují, že musím plavat zpátky. Pocity při cestě zpět už nejsou tak hrozné, dýchat už můžu, ale zase si začínám uvědomovat, jak hrozně se plave v botách.
Následují asi další dva pohodové kilometry, kdy si hlídám vedení a dostávám se na první překážku, kterou nezvládnu a musím dělat třicet angličáků. Ani to nebolelo a já běžím pořád na čele. Další překážku, šplhání na laně vzdávám. Moje ruce byly promrzlé a nedokázala jsem lano pořádně uchopit. Opět ty blbé angličáky.
Když končím sérii vidím Adélku, jak zlehka vyšplhala až nahoru, nestačím žasnout. Následující velmi lehkou překážku nezvládám, hloupé balancování na kladině. Je mi jasné, že touhle chybou přijdu o náskok, který jsem díky běhu získala. Po třiceti angličácích běžíme ve trojici i s Adélkou.
Následují celkem snadné překážky a taky podle mě nejtrapnější úkol celého Spartan Race a to hodit kovovým oštěpem do slaměného panáka. Netrefíš se, druhý pokus nemáš, další várka angličáků je tu pro tebe. Stanoviště jsou najednou strašně nahuštěné.
Asi 60% všech překážek je v posledních dvou kilometrech závodu. Třetí stanoviště je pro mě konečná. Kód, který jsem si nepamatovala ani když jsem si ho zapamatovat měla, jsem si měla asi pamatovat celý závod.
Během té krásné třicítky angličáků vidím, jak jde Adélka do čela a já se propadám na třetí místečko. Zbývá se už jen vyhrabat z příkopu, přelézt dřevěnou zeď a přeskočit oheň. Hlavně se nezranit – cíl splněn.
Po závodě jsem se asi ještě dvě hodiny nemohla zahřát a pořád se třepala zimou. Jsem ale ráda, že jsem si konečně zkusila i něco pestřejšího než je jenom nudný běh. Příští rok jedeme s Adélkou zase!
Adélka: Simonka nadšeně roztleskala akci hurá Liberec, tak jsme se jely posmát společně jinam, než na „oranžové kolečko“. Výlet plný úsměvu, smíchu a dobré nálady, jinak to spolu ani neumíme. Merci, za to že jsi Símo! A splnila mi dětský sen, jela se mnou do zoo na bílého tygra!
