Start závodu první vlny Elite je plánován na osmou hodinu ranní. Což po probdělé noci ve stanu s bolavým krkem, Alešem Veličkou a ranní teplotou celých 5 stupňů Celsia, nevnímám jako optimální začátek pro tento závod (pozn. Aleš mi nevadil, stan byl jeho). Na bolavý krk mám osvědčený recept – kloktání slanou vodou. Úkolem číslo jedna se stává – najít sůl. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a odcházím z bufetu s kelímkem soli zalitým vařící vodou. Paní si zřejmě myslela, že je to „Sparťanský předzávodní rituál“ něco jako ranní káva. Nepropadám v zoufalství, neboť při zdejších ranních teplotách je vychladnutí chvilková záležitost.
Stojím na startu svého prvního závodu Reebok Spartan race beast. Avšak úplným nováčkem nejsem. Mám za sebou všechny evropské ultra beasty, čili dva (Vechec a Valčianská dolina). Stěžuji si hlasitě na chlad, ale nějaký spolubojovník se zkušenostmi z loňského ročníku mě uklidňuje, že do dvou kilometrů budu plavat v ledovém rybníku. Hned se mi udělalo tepleji. Ani nevím, co následovalo po startu. Soustředím se jen na teplo, které se po chvíli dostavilo.
Mám „radost“, že se s teplem objevil i slibovaný rybník. Vidím v něm plavat asi deset „ledových ker“. Skáču do vody, lapám po dechu a záchranáři mobilizují své čluny. Za hlasitého dýchaní jsem dokonce i někoho přeplaval. Vylézám na břeh, kde do svého „zamrzlého harddisku“ musím zapsat osmi místný kód. Otočka a zpátky na druhou stranu. Opět se mi podařilo někoho přeplavat a při vylézání z vody mi už není ani taková zima. Následuje … opět mám výpadky paměti. Pamatuju si šplh a závodníka přede mnou, co se pustil od zvonečku rovnou dolů do vody. Pořadatelé však byli striktní a neoblomní. V pravidlech totiž stojí, že se musí šplhat i dolů. Slovenskému kolegovi tak nezbylo nic jiného, než udělat 30 burpees. Pokračuji dále. Spoustu překážek však ani nevnímám, jsou li „přebíhající“.
Monkey bar – ve zdejším podání stojí samostatně. Mám z toho radost, protože ho takhle neznám. Na ultra beastu na něj navazuje „ručkovací áčko“ a to je mazec. Tento mokrý, samostatně stojící Monkey bar relativně v pohodě přelézám a pokračuji v závodu.
Aktuálně asi na páté pozici v absolutním pořadí. Následuje přibližování se k Ještědu, lemována sem tam nějakou překážkou. Víceméně se jedná o přespolní běh. Během „zrychleného přesunu“ podstupuji memory test a úspěšně jsem vydobyl z již rozmrzlého mozkového závitu někde za posledním bitem osmimístný kód (18 – LGQCS9US). Tento mi pomohl dostat se na průběžně druhé místo. Jiní pravděpodobně neměli doposud provozuschopný „harddisk“ a na překážce dočasně zamrzli celí (burpees pomáhají spolehlivě).
Během stoupání k Ještědu se „scházíme“ na skákání s gumou kolem kotníků. Není to sice zdaleka tak těžké, jako ve Valčianské dolině, kde mě to totálně odrovnalo (možná i proto že jsem měl v nohách 40 km), ale i tak je to pro mne jedna z nejhorších překážek. Překážku opouštím sice první, přestože jsem ztratil, ovšem během seběhu míjím odbočku a společně se mnou i Vacík a další „Sparťan“ za ním. S Vacíkem zastavujeme voláme na „Spartana“ za námi. Ten nachází odbočku nad námi (pod lanovkou), a tak se naše pozice otočily.
Stoupání začíná stupňovat a to mi vůbec nevyhovuje. Ztrátu nabírám až k Ještědu. Výběh a seběh na doskočišti skokanských můstků taky nepatří mezi mé silné disciplíny. Tím však stoupání nekončí. Budou následovat několikaminutová muka s pytlem písku na zádech a kopcem ještě vyšším než bylo doskočiště skokanských můstků. Ztrátu mírně ukrajuji, ale je příliš veliká.
Během cesty dolů s pytlem sledují další závodníky za mnou, jak zažívají to co já před chvíli a jsem rád, že to mám za sebou. Odhazuji pytel a běžím k další překážce. Už z dálky vidím, že mě pravděpodobně nemine trest ve formě burpees. Jde o slackline a nepletu se. A tak si odskáču svůj první a poslední trest. (Aleš se stal s 210 burpees asi rekordmanem)
Seběh do cíle bývá pro mne zpravidla nejradostnější pasáží závodu, ale ne dnes. Neběží mi to, bolí mě nohy a mám na krajíčku. Ne, přeháním! Prostě to nejde. Bolí to. A aby toho nebylo málo, necelý kilometr před cílem si mám naložit kýbl plný kamení a odrovnat si dobrovolně záda. Co už. Jako medicínu následně aplikuji celotělovou ledovou vodní lázeň a konečně cílová brána. Dobíhám na 3. místě v kategorii Elite muži, Aleš vyhrál kategorii nad 40 let.
Krásný závod ze série Reebok Spartan race. Má své kouzlo, atmosféru a „Sparťanskou duši“, která na vás dýchá z každého koutu už během příjezdu na závod. Vryje se vám pod kůži a proniká vašima ušima. Existuje spousta podobných závodů, ale „Spartan“ je jen jeden.
Znáte zde většinu překážek, což na druhou stranu nevidím jako jednoznačný klad. Lze to předem natrénovat. Na rozdíl od konkurenčních závodů, který si vytvoří vlastní, novou překážku, nad kterou musíte třeba i zapřemýšlet nebo se zapotíte, protože ji nezdoláte technicky správně.
Každému vyhovuje něco jiného. Někdo je lepší běžec, jiný je na tom lépe silově. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že Spartan race je asi tím nejobtížnějším. A je na každém, jakou trať si zvolí. Běžci budou volit delší trasy a technicky zdatní překážkáři (siloví) jedinci trasy kratší.
Reebok Spartan race v Liberci byl běhavý a náročný zároveň. Ani počasí z něj neudělalo nic jiného, než mimořádně vydařený závod. Můj obdiv patří všem, co dobíhali po dvanácté hodině za deště. A že jich byla většina, protože se startovalo tradičně ve vlnách. Tak zase příště …
AROOO!!!
