Spartan, Spartan, Spartan! Slovo, co se zapálením vykřikuje čím dál tím více lidí a u toho mají rozzářené oči.
Vždy mi proběhlo hlavou „Woou, opravdu je to tak úžasné?“ Tak konečně přišel čas i pro mě abych si sama odpověděla a tento fenomenální závod vyzkoušela, konkrétně se jednalo o Reebok Spartan Race Sprint v Litovli.
Jak to v životě bývá, k některým věcem se dostanete jak „slepý k houslím“ a právě to byl můj případ. O tom, že se pojedu zúčastnit tohoto závodu jsem se dozvěděla dva dny předem, takže s úsměvem a hurá do toho.
Máme sobotu 6:15 ráno a vyjíždím z Ostravy, do auta přibírám své dvě 12ti-leté nadšené sestřenice a do kufru psa, musí nás přeci někdo ohlídat. Příjezd nevyšel dle plánu, musela jsem si přeregistrovat číslo, vznikla malá panika, nevnímaní okolí, kličkování mezi lidmi a čistě se zaměřit na cíl – najít registrační stánek. Problém vyřešen, ale start mám za 25 min a ještě k tomu v kategorie Elite Women, 2. vlna startujících ten den… ajéje to bude ostudy.
Rozcvičení proběhlo svižně, ale i tak jsem se stihla rozklusat se svoji věrnou sparing partnerkou Amou (fena švýcarského ovčáka) a přijít trošku na jiné myšlenky. Rozcvičovat se chodím vždy mimo centrum dění a to hlavně proto, ať na mě někdo „neplivne“ větší nervozitu, než už mám. (V cíli jsem to hodnotila jako chybu, páč bych viděla alespoň část toho nejtěžšího, co mě v závodě bude čekat…
A je to tu, stojím na startu pětikilometrové trati, sluníčko je schované, mraky se tváří, že plakat snad ještě nebudou a kolem mě úsměvy asi 40 natěšených „holek“. Já konečně vnímám kde jsem, všude v okolí masy lidí a zase se smějí a radují. Svlékám se do kraťas a bolerka, prý je to i o vodě, tak ať netahám mokré triko. Je mi trošku smutno, nikoho tu neznám.
Prásk, vybíháme! Jako první nás čeká „hupky dupky“ přes pneumatiky naskládané vedle sebe, snad všechny zvládáme a teď míříme k potoku, všichni skáčeme (zde se málem utopím, měla jsem potřebu najít dno, které jsem stejně nenašla, přeplácáme se nějaká na druhou stranu a po hliněném břehu se vydrápeme navrch a přichází taková cca 2 km dlouhá běžecká vložka.
Běh byl veden po rovině a sem tam vložená nějaká ta dřevěná palisáda (u tohoto typu překážky se vždy směji a říkám si „Adélo, měla jsi chodit k hasičům!“. Najednou si uvědomuji, že jsem nejspíše na třetí pozici. Co tu dělám, hned na začátku, nemám pokorně zpomalit a šetřit síly? Ne, je to sakra závod.
Holky nasadí svižnější klus, takže po chvíli se odtrhneme a běžíme tři (zbytek bohužel nevím kde se toulá a ani jak se má). Čím běh postupuje, u trasy už nepostávají lidé a mě připadá, že jen svižněji klušeme. V závodě se má přece běžet, tak mi to nedá a jdu se na chvíli vyhřát na pozici tahouna, abychom jsme se trošku rychleji rozběhli. (Naivně se začnu domnívat, že zde asi to „peklíčko“ nepotkám, verze Reebok Spartan Race Sprint je prý pro začátečníky a my už máme velkou část tratě za sebou… holky asi věděly proč šetřit síly a „nedivočit“).
Konečně se dostáváme k jiné překážce než k palisádě, je to balanční přechod přes úzké (do 10 cm široké) dřevěné kopcovité kladinky, obstojně to zvládáme a „jupí“ dále! K další překážce už běžíme pospolu dvě, jedná se o ručkování, které je stavěno do střechy, po chvílí obě padáme (opět jsem naštvaná, že jsem malá a ne tak silná abych se zhoupla na jedné paži). A je to tu trest – 30 „angličáků“! Tak honem honem, ať můžu pokračovat a hurá k dalším překážkám (uvedu je tu už již jen slovně, snad jsem na nic nezapomněla) – hod oštěpem do terče (zde nás obě čeká 30 A.!), brod potokem, tahání pytle s pískem….
Poté už se vbíhalo do areálu, po stranách tratě plno lidí, kteří fandí! Už sem se těšila na konec, ale teprve přišel ten pravý boj! Holčina již kousek přede mnou a následovaly další překážky, nahuštěné jedna za druhou… (vidina mé finišovací sprint rovinky byla rozpuštěna).
Překážky: palisáda „taková a maková“, střechovitá pavoučí síť, plazení bahnem pod ostnatým drátem, šplh po laně z bahenní lázně (zde jsem opět proklínala svou výšku, musela jsem udělat kvůli 5 cm celé jedno šplh tempo opravdového utrpení navíc), nějaké ty bahenní vály (byly již hooodně kluzké), ručkování přes zavěšenou hrazdu a z ní se přemístit na kruhy (opět padám při snaze zhoupnout se z kruhu na kruh… ale i soupeřka si už dává 30, tak se k ní připojuji, a opět po mě řvou že dělám blbě angličáky) na závěr přeskočení ohně.
Paráda! Můj první Spartan za mnou a já jsem ve finále druhá v ženách! JUPÍ JOU!
Kdybych se vyvarovala školáckých chyb:
- seběhnutí z tratě (ještě, že holčina byla kousek za mnou a jí si všimla, že běžím blbě)
- rozvázaná tkanička (musela jsem si ji zavázat, jinak bych si pusu rozbila!)
- kochání se lidmi jak nesou loď se šnorchlem v puse…
- neběžela na třičtvrtě plynu, ale na plný pecky!
…tak by to možná bylo vybojované i lepší místo, možná bych dříve „skapala“, možná bych nedoběhal vůbec… a je to jen „Kdyby – kdyby byly v ř**i ryby, nebyly by rybníky…
Jojo, po bitvě je každý generál a myslí si, že ví, kde a co mohl udělat jinak.
Takže závod jsem si užila na maximum, atmosféra ohromná, davové šílenství pochopeno! Jde vidět, že člověk se stále umí radovat z malých věcí! A pro mě jsou všichni hrdinové ti, co tam byli -zúčastnili se a neprděli doma v gauči! Fakt jste boží a makejte dál!
A co jsem si odnesla já? Endorfíny, radost, zážitek! Už se koukám kdy další závod. A naučila jsem se co je to u nich „angličák“= dřep-třísknout hrudi o zem-dřep – výskok – tlesknout! Páč jak netleskáte tak jich děláte víc a víc.
Organizačně splněno na 1*!
Zpráva pro vás:
Pokud jsi běžec nebo hasič (palisády umíte) tak neváhej! Je to zábavné a hravé. A pokud ti je běh cizí, tak si zajdi na takovou pestrou procházku s kamarády a třeba si při tom i přičuchneš k běhu a zamiluješ si ho. A hlavně si odneseš suvenýr v podobě medaile, i za chůzi – procházku.
Pozn.:
Spartan Race Sprint Litovel byl můj třetí závod tohoto typu, a co měly závody společného? Voda, bláto, škrábance po celém těle, endorfíny, úsměv na rtu a radost zářící od ostatních účastníků.
Adéla Voráčková
