Po Beskydské sedmičce byla Lysohorská čtyřiadvacetihodinovka další prožitý extrém v mém životě. Dát mé pocity ze závodu na papír, je pro mě těžší než samotný extrémní závod.
Na hotel Petr Bezruč náš tým DÁME TO !!! přijel už v pátek. Večer jsme si s mým běžeckým kolegou Raduzem a mým životním partnerem Petrem prošli naši strategii. Dohodli jsme se, že se budeme střídat po každém kole a přes noc dáme každý okruhy dva, aby si ten druhý mohl aspoň trošku zdřímnout.
Do startu jsem byla nervozní, jako před každým závodem, ale po výstřelu nervozita opadla, i když jsem běžela až druhé kolo. Pak to šlo ráz na ráz. Běh jsem si užívala. Alespoň na začátku.
V průběhu přibližně půldruhé hodiny trvajících přestávek jsme stačili sotva vydechnout, vyměnit prádlo za suché, namazat kritické místa a už nás hnal můj přítel Petr na další start! Trošičku jsme si odpočinuli a nabrali nových sil.
Během mého dvojkola se Raduz stačil alespoň trošku vyspat. Chlapi mají dar spát vždycky a všude – jak jim závidím :-) Mě to ale nešlo, tak jsem sice chviličku ležela, ale záhy jsem vyskočila a chodila po pokoji jako tygr v kleci: „Už abych šla, už abych šla…!“
Pro mě to byly nekonečné pauzy, na které nejsem zvyklá. Ale přestávky byly opravdu znát, protože další kolo jsem zvládla lépe. Proto by se odpočinek neměl podceňovat.
Jelikož jsme měli informace pouze s dvouhodinovým zpožděním, věděli jsme, že první tým, který má velký náskok asi nedoženeme, a třetí mix je dost daleko za námi a pomalu ztrácí, takže jsme se moc nehonili a šetřili síly.
V posledním kole jsme zjistili, že jsme náskok na první dvojici stáhli a jsme dokonce o pár vteřin před nimi! Zbývala pouze hodina patnáct minut do konce závodu, a tak se Raduz po dohodě s Petrem rozhodl, že zvládne ještě půl kola na Lysou, které by nám mohlo snad ještě pomoci.
Ale únava a staré informace byly proti nám a nepodařilo se první místo udržet. O 5 minut jsme to projeli :-(
Byl to skvělý adrenalin na konci úžasného závodu. I když jsme chvilkami s Raduzem padali únavou, stejně jsme si to užívali. Myslím, že druhé místo je v takovém extrému výborné.
Rosťa s přítelkyní Ivanou zaslouží tuny díků za to, že nás přijeli podpořit na start, a aby toho nebylo málo, tak dokonce opustili ples kolem jedenácté hodiny, venku před autem se převlékli, přijeli za námi a vlili nám svým optimismem novou energii do žil.
Svého běžeckého kolegu Raduze jsem si do štafety nemohla vybrat lépe. O tom jsem se přesvědčila už na B7.
To čeho v běhu nyní dosahuji, bych nikdy nedokázala bez mého přítele Petra, který je mojí velkou oporou nejen v životě, ale i v mém běhání.
