Již několik let jsem zvažoval, zda bych nastoupil na některý ze závodů Spartan Race, bohužel či bohudík k tomu nedošlo, až do minulé soboty, kdy jsem si střihl hned trať SUPER a ještě start v Elitní vlně.
Startovat v závodě jsem se rozhodl před měsícem a do toho jsem měl závod v SkyRace a následnou týdenní nemoc, tudíž jsem nic nenatrénoval. Věděl jsem že tam jsou nějaké překážky a běží se v Koutech nad Desnou, tudíž to slibovalo trať v kopcovitém terénu. Jediná příprava byla, na webu si pročíst, jaké tam můžou být překážky a prolistovat pravidla, na víc jsem se nezmohl a 2 týdny před závodem jsem neuběhl ani metr, no to bude výzva pomyslel jsem si.
V den závodu, jsem měl budíček na půl 5, abychom se s přítelkyní, která mi dělala support stihl sbalit, posnídat a vyjet do Koutu tak, abychom tam v 8 ráno byli.
Vše šlo podle plánu, na benzínce v Mohelnici kávička a druhá snídaně. V koutech jsem se rychle zaakreditoval a fičel na WC, přeci jen ta ranní káva, že.
Po akci jsem se šel do auta převléct s tím, že se půjdu rozběhat, vzal jsem si kompresní ponožky, tříčtvrteční elasťáky a funkční triko, po rozklusání asi 2,5 km podél cesty, prohopsání se, protažení a zařazení pár cviků z běžecké abecedy, na které jsem si vzpomněl, jsem usoudil, že si vezmu ještě kratší a tenčí elasťáky, protože bylo teplo.
Gel jsem si nakonec s sebou nebral, protože jsem jej neměl kam strčit a přeci jen to není běžecký závod, abych jej mohl nést jen tak v ruce. 10 minut před startovním výstřelem nacházím svou milou s kávičkou v ruce pro mě. No nazdar říkám si, druhá káva, snad mi sedne a nepůjde vrchem nebo spodem ven, zhltl jsem ji s gustem pravého Itala a šup na startovní lajnu. Zvolil jsem si řadu za polovinou startovního pole, přeci jen nevím co mě čeká a mám radši, když já předbíhám.
Atmosféra byla nabitá, všude stáli nabušení borci, vepředu jsem viděl eliťáky střední Evropy a věděl jsem, že to asi nebude tak úplně předbíhání z mé strany. Všude okolo mě stáli borci, kteří prošli několika Spartany a tréningy uzpůsobují přesně těmto závodům. Nicméně jsem byl naprosto v klidu, mou zbraní byl běh a dvouletý cvičební program silové gymnastiky tj. Gymnastické kruhy pod vedením trenéra.
Deset vteřin do startu, testosteron a adrenalin stříká i nejen z uší, ale i z póru všem borců kolem mě. 3… 2… 1… START, AROOO nese se kolem mě, já nevím co to znamená, ale dobře to podtrhává atmosféru a za potlesku fanoušků se přes mostek přes řeku, v které se budeme plazit pomyslím si, dostáváme do terénu.
První překážka Tyres jen zašpuntovala start, tak snad se to rozběhne. Stoupání do sjezdovky bylo výživné, ale před 14 dny v Liberci bylo pohodové. Tepy jsem si hlídal na 175, abych moc hned ze startu nepřepálil, ale i přesto jsem předbíhal jednoho člověka za druhým, až mi to bylo s podivem, všichni v kopci supěli jak lokomotivy a já se neúprosně dral výše a výše k čelu závodu, když jsem ovšem měl prvního závodníka na 50 metrů před sebou, tak jsem zvolnil, přeci jen to není sprint na 1 km.
Dalšími překážkami bylo přelézáni zdi, s lehkosti zvládnuty, myslím že tyto překážky moc nikomu problém nedělaly. Nad sjezdovkou na řadu přišel memory test. Zapamatovat 8 znaků a šup pryč, delší dobu jsem si je furt hlavě pamatoval, přeci jen kvůli takové pitomosti dělat 30 angličáků jsem nechtěl.
Vyšší zeď a následně balanční kláda byly taky v pohodě, až jsem si říkal, že tento závod asi bude jen o běhání. Následoval asi 2 km běžecký úsek, tempo přiměřené a hlídal jsme si pozici mezi asi prvními 100 závodníky.
Hurdle a 7 ft. Wall jsem zvládl bez větších problémů, jen při přelízání stěny jsem si utrhl čip z ruky a tak putoval do jediné malé kapsičky, kterou jsem měl. Stoupání v zasněžených partiích Jeseníku bylo vynikající, výživné, těžké, studené. Najednou jsem měl pocit že běžím starý známý LC.
Po stoupání přišla na řadu překážka zvaná Walker Walk, což bylo skákání snožmo, odhadem asi 100 metrů a přitom přeskočení dvou zdí. No, tak tady jsem výrazně ztrácel, bolely mě stehna, lýtka, hodil jsem dvě lišty a pustil několik lidí před sebe. Děs, utrpení. No naštěstí byla hned voda, a pár loků studené vody mi zvedlo náladu a chuť znovu běžet.
Ta stoupání v lese, byla dosti zábavná a já srovnával ztráty z překážky. Další překážkou až na nejvyšším bodě celého závodu bylo A-Cargo, neboli síť, s rezervou zvládnutá. Nahoře bylo krásně slunečno asi metr sněhu a zima, bodejť, vždyť jsme kousek od Dlouhých Strání.
Seběh až k další překážce naprosto boží, trail s velkým T jako vyšitý plus půl metru lehce prošlápnutého sněhu. Chytl jsem se v seběhu za nějakého běžce, tak jsme trochu pokecali. Na Monkey Bar to šlo hladce a už to pereme v seběhu dolů. Boží, pecka, ta trať je fakt super, pochvaluju si. Ne nadlouho.
Přišel SlackLine, moje moc vysoké ego, zbrklost a pád. No tak si rubnu prvních 30 brupee. Hnus, už nechci dělat angličáky. Ty jsem dělal někdy v 5. třídě naposledy. Vysilující.
Nicméně seběhem ze sjezdovky v půlmetrovém sněhu se mi vrátila chuť i síla k závodění. Opět ne na dlouho. Zezadu slyším 2 borce, Memory test. Ou, rychle si vzpomenout. Ok je to 3KWNJ3, špatně poslední je 2, poprosím tě o 30 angličáků a nahlas co 5 počítej. Na sněhu, ruce promrlé, už se mi nechce skákat. Ztratil jsem cenné minuty.
V dalším seběhu jsem pocítil sílu burpee, křeče. Lýtka začala protestovat a tak jsem změnil styl běhu, což mě trochu přibrzdilo, ale pokud jsem chtěl křeče co nejvíce oddálit, nebylo jiné řešení nic jsem s sebou neměl a pomoc od jiného závodníka je zakázána.
Kdo mohl tušit, že to bude jeden z posledních dlouhých běhů. Dole čeká voda, kterou probíhám a vrhám se na Invered wall, pře přelézání chytám křeč a padám z 2 metrové výšky naštěstí do bláta. Do té doby čistý a teď půl těla od bahna. No nic běžím dál.
Po chvilce už šplhám na laně a plazím se pod ostnatým drátem v bahně. Nic náročného říkám si, no do doby než jsem to celé podplazil, zmáčený špinavý, zabahněný, odřený a nasraný, bo mi běžec předenou šplíchl do kaluže bahna a já nic neviděl, tak jsem musel hned v potoku zastavit a umýt se trochu.
Nic, běžím, spíše jdu do kopce. Při seběhu překážka Hercule Hoist s přehledem, a už valím dolů v naději, že horší je za mnou.
Jak velký omyl to byl, jsem záhy zjistil, když jsem asi s 25 kg pytlem s pískem šlapal sjezdovku nahoru. Styl jsem měl příšerný rameno vždy začalo bolet a tak jsem si pytel přehazoval jak horký brambor zprava doleva, až mě předešel týpek a ten to měl rovnoměrně za krkem.
Inspirován jsem ten pytel takhle chytil a šlapal nekonečnou sjezdovku. Když jsem viděl, že se pak borci vracejí s pytlem i dolů a pak následně bez zátěže jdou zase nahoru, moc radosti jsem už neměl.
Dolů to bylo už lepší, moje X-talony držely v blátě a sněhu jak přibité a jen ostatní okolo mě zkoušeli tvrdost sjezdovky prdelí. V tom mě ladným a rychlým stylem předběhla první žena, s 15 minutovým mankem obdivuhodný rekord.
Konečně písek dolů. Bedra bolí, krk natažený, no potěš koště, OŠTĚP. Bájná nestvůra pro všechny Spartan bojovníky. Samozřejmě mi oštěp nezůstal zapíchnutý a já již po 3. zakoušel hořkost 30 burpees, svaly již začaly toto odmítat. Co 5 angličáku jsem vydýchával. No hnus.
Chtěl jsem si zpravit chuť dlouhým výstupem do sjezdovky, což se mi překvapivě dařilo a stahoval jsem náskok borců kteří mi utekli na oštěpu, pak i co utekli s pískem a najednou jsem byl za běžci, kteří mi utekli při mých prvních 30 burpees na SlackLine.
Stoupání v lese ale už moc podle mé chuti nebylo, začalo mi docházet, mrknu na hodinky, 1:45 čas, který jsem si naivně myslel, že bych mohl dát. Kdo mohl tušit že vítěz bude mít takový čas a že závod bude celkově ten z těžších?
Nic, musel jsem zpomalit, abych mohl závod dokončit, jinak bych se zavařil. Moje fyzická i psychická nepohoda se projevila na Triceps Baru, kde pořadatelé hecovali a já zavrávoral, ruka se prolomila a já spadl. S hořkostí v ústech vykonávám 30 angličáků, co z toho, že si holky pochvalujou, že je dělám asi nejpoctvivěji ze všech, co je tam dělali.
Cukr dochází a s ním i motivace a energie. Po protrápených 5 minutách se vydávám na poslední seběh do cíle. Tohle bylo číslo 20, má jich být 28, to už bude dobré, chlácholil jsem se. Seběhem jsem znovu získal sebedůvěru, energii, elán a chuť trochu zabojovat. I když mě přeběhly další 2 ženy, obě Maďarky, nevadilo mi to a běžel jsem si svoje, do doby, než se ozvaly křeče lýtkách. Věděl jsem že tohle by mohla být moje konečná, nelenil jsem zastavit a musel jsem protahovat a moje těžce vydřená pozice zase byla fuč. Aspoň že křeče na chvilku ustoupily.
Big Cargo bylo na hraně. A Cargo Net mi jasně řeklo, že už dál nepoběžím. Sotva jsem jej ve výšce asi 4 metrů přelezl, tak mě chytila taková křeč, že jsem málem spadl, s vypětím všech sil jsem se asi z metrů pustil na zem a zůstal v křeči ležet, protahování už nezabíralo, ale viděl jsem cestičku do ledového potoka a to jsem si myslel, že by mohla být spása. V potoce jsem šel v hlubší vodě než by bylo nutné, jen abych zchladil lýtka, k mé radosti to zabralo a některé úseky v potoce jsem dokázal i běžet, ne na dlouho, brodění mohlo být 300–400 metrů dlouhé a do té doby mi začly nohy solidně mrznout.
A teď mě čekalo slibované peklo, v tomhle případě spíše zmrzlé peklo. Ještě než jsem se celý ponořil do vody jsem uviděl svou Vendulku, jak mě povzbuzuje a natáčí, to mi dodalo sil a já se vrhl pod ostnatý drát a do ledové vody až po krk. Následná překážka, která už byla na souši a slibovala slastný konec v cíli byla oproti ostatním v pohodě. Jen jsem slyšel od mé milé, ať šetřím síly na závěr, tak jsem si říkal co ještě přijde, no a přišlo.
Multiring, vydýchat, nabrat sílu a vzhůru do toho. Ale celý promrzlý jsem věděl, že to moc dobré nebude. Inu ručkování na tyči jsem zvládl, pak přišly kruhy, to by byla ostuda tady spadnout, a tak jsem si je vždy krásně uchopil. Jsem ve 2/3, už jen 2 provazy s uzlem zazvonit a je to. Bohužel při posledním laně mi sklouzla ruka a já se šinul k zemi.
30 Burpees znělo nade mnou a já věděl, že jsem trochu v háji, to už nedám. Skoro po jednou nebo po dvou burpee jsem musel dělat pauzu, bylo to nekonečné a diváci fandící mi moc nepomáhali, ale zvládl jsem to, tak dál. Olympus. Zasmál jsem se. Chytl se chytů a spadl. V rukách jsem neměl žádný stisk, zmrzlé prsty nic nemohly uchopit.
Dalších 30 burpees. Věděl jsem, že jsem blízko cíle, že moc překážek přede mnou není, ale díky nedostatku cukru mi to nedocházelo. Trápil jsem se tam asi 5 minut, než jsem je všechny odskákal. Naštěstí pak už jen přelézt poslední překážku, přeskočit symbolický oheň a jsem v cíli.
Cíl.
První kroky byly pro banány, během asi 20 vteřin jsem spořádal 3 banány a holky co tam stály asi moc nechápaly, protože jsem asi vypadal bídně. Převzal jsem si Finisher medaili i triko a šel k mé Vendulce, věděl jsem že je po všem. Díky bohu… ee.. díky Diovi.
Spartanské sprchy byly taky fajn, ledová voda mi nevadila. Až na křeče v lýtkách, které ještě přišly a i dnes 2 dny po závodě mě bolí, to byla celkem fajná sranda.
Moje resumé bylo následující 14,5 km s převýšením 1250m+ za 2:25 hod., 135. flek z celkem 3200 startujících beru všemi pěti. Přeci jen tam byli eliťáci z celé střední Evropy a skončit 41 minut za mistrem Evropy není vůbec na ostudu.
Závěrem bych chtěl poděkovat své přítelkyni za obrovskou podporu, roli managera zvládla s jistotou. Taky bych rád vyzdvihl pořadatele, uskutečnit takový závod, stojí hodně usilí, a to mi věřte, protože o tom něco hodně vím, ale především by zasloužil metál ten, kdo trasu vymýšlel. Tak nabitá trasa změnami, sjezdovky, seběhy, traily, změna povrchu, sklonu, směru a parametry 14km/1250m. Za tohle by se nemusel stydět žádný závod ze série SkyRace. Všemu napomohla matka příroda, dole bláto a rozbředlý sníh a nahoře mráz a slunce a kopy sněhu.
Byla to dřina, která stála za to na obou stranách barikády. Obrovský potlesk pro nejrychlejší borce, ohromná poklona lidem kteří na trati byli 8 hodin a obrovské uznání organizátorům. Děkuji.
