První žena, která se kdy zúčastnila tohoto ikonického závodu, jej letos poběží znovu.
V roce 1967 se Kathrine Switzerová stala první ženou, která se oficiálně přihlásila a běžela Bostonský maraton, i když to tehdy byl ještě výlučně mužský závod. Slavná série fotografií, na nichž se jí jeden z pořadatelů snaží odtáhnout z tratě, dokonale vystihuje její celoživotní boj za to, aby se ženy mohly účastnit vytrvalostních běhů.
Od té doby běžela desítky maratonů. V roce 1974 vyhrála ten newyorský a o rok později skončila druhá v Bostonu. Napsala také tři knihy, komentovala stovky závodů, včetně olympiády, a založila neziskovou organizace jménem 261 Fearless (261 nebojácných), která si klade za cíl „posílit postavení žen ve světě prostřednictvím transformativní role běhání“. (Switzerová vyběhla do bostonského závodu v roce 1967 s číslem 261.)
Letos 17. dubna si bude Bostonský maraton připomínat 50. výročí její historické účasti a pokroku, jehož ženské vytrvalostní běhání od té doby dosáhlo, a Switzerová při tom nebude chybět.
Portál Outside s Kathrine Switzerovou hovořil o slavném závodě z roku 1967, jejích plánech na letošní maraton i obecně o postavení žen ve sportu.
Co to pro vás znamená, že letos opět poběžíte Boston?
Zaprvé jsem moc ráda, že mi dostatečně slouží zdraví, abych to vůbec zkusila. Když je vám sedmdesát, může se stát cokoliv. A z těch oslav jsem nadšená. Po padesáti letech tvoří ženy skoro polovinu startovního pole. To je fenomenální sociální revoluce a došlo k ní ještě za mého života. Skutečnost, že tu událost můžu oslavit a navíc v místě, kde to všechno začalo, mě nesmírně těší.
Máte letos v závodě nějaký výkonnostní cíl?
Žádný výkonnostní cíl nemám, ale nechci se tam plácat šest hodin! Mám dva cíle: první je postavit se na start zdravá a co nejméně unavená, což je těžké, protože si hromada věcí žádá můj čas. Při tréninku jsem byla strašně, strašně unavená.
Říkala jsem si: „No nazdar, tak tohle bude zajímavé!“ Ale jakmile se rozběhnete, vždycky je vám lépe. Samozřejmě ale platí, že posledních deset kilometrů maratonu je pořád posledních deset kilometrů maratonu. A druhým cílem je dokončit.
Ale jinak to šlo v tréninku dobře. Jenom pár bolístek, z nichž jsem v téhle fázi samozřejmě úplně vyšilovala. Po Bostonu bych se opravdu chtěla vrhnout do tréninku a zaběhnout si několik závodů, které jsem vždy toužila běžet a navíc je pomáhala založit.
V roce 1974 jsem vyhrála Newyorský maraton, ale tenkrát se ještě běhalo v Central Parku. O dva roky později jsem ho pomáhala dostat do ulic, ale pak mě požádali, abych ho komentovala. Ale až ho (letos) poběžím, nebude to nic extra. Sedmdesátiletá ženská poběží ulicemi New Yorku – na tom už není nic mimořádného.
Jakou část trati Bostonského maratonu máte nejraději a proč?
Dalo by se říct Wellesley, kde všichni fandí, ale myslím, že je to spíš ten moment, kdy se vyšplháte na Heartbreak Hill a uvědomíte si, že už to nějak doběhnete. Lidé vždycky mluví o třech kopcích, ale ve skutečnosti jsou čtyři. Ten na 26. kilometru je nejhorší. Když vyběhnete Heartbreak – je to krásný kopec, svažuje se a pak zase stoupá – není to do Bostonu z kopce, ale je to chvíle, kdy už víte, že se tam nějak dovlečete.
Stává se, že lidé některou část příběhu o vašem prvním Bostonském maratonu špatně chápou?
Spoustu věcí! Lidé říkají, že jsem se maskovala – to není pravda. Měla jsem na sobě stejnou pytlovitou teplákovku jako všichni ostatní. Po pravdě jsem byla zklamaná, protože jsem si oblékla něco sexy, ale pak se zhoršilo počasí a já si musela na sebe vzít všechno, co jsem měla s sebou. Nevypadala jsem jako ženská, ale všichni chlapi kolem mě věděli, že jsem ženská.
Lidé si také myslí, že jsem schválně použila iniciály místo plného jména (aby pořadatelé hned nepoznali, že jsem žena). Já používala iniciály od dvanácti let. Chtěla jsem být sportovní novinářka a „Kathy Switzerová“ mi připadalo fádní. V té době jsem četla J.D. Salingera, E.E. Cummingse, T.S. Eliota. Myslela jsem si: „Jestli chceš být spisovatelka, podepisuj se iniciály.“ Pravda je vlastně mnohem víc fascinující.
Co byste doporučila do tréninku běžci, který se připravuje na svůj první maraton?
Hodně běhejte. Rozdíl mezi uběhnutím deseti kilometrů a maratonu je stejný jako mezi napsáním článku a knížky. Musíte toho hodně naběhat, ale pokud si dáte za hlavní cíl maraton dokončit, vůbec se netrapte rychlostí. Ale trénujte i konkrétně na daný závod – máte-li běžet Boston, musíte natrénovat seběhy.
Přestalo vás za ty roky někdy běhání bavit?
Ne. Běhání je středobodem mého života. Moje duše. Pomáhá mi spát. Probouzí mě. Mám pokračovat?
Jaké největší zklamání vám běhání připravilo a jak jste ho překonala?
Hnula jsem si se zády, udělala jsem si to sama, protože jsem se málo rozcvičila. Osmnáct měsíců jsem pak musela chodit k chiropraktikovi a na fyzioterapii – vypadalo to jako banalita, ale nebyla. Pak jsem si uvědomila, jak moc miluju běhání. V té době jsem běhání nahradila něčím jiným důležitým: napsala jsem knihu. Při běhání máte pocit, jako byste stavěli zeď a každý den do ní přidávali cihlu. Když neběháte, musíte si najít něco, co vás naplní stejným způsobem.
Které současné běžkyně nejvíc obdivujete?
Desiree Linden. Mám ji ráda, moc ráda. Je neskutečně skromná. Nejde o ni, ale o závod. Skloní hlavu a tvrdě dře. Dopřeje si oddech a strategicky sleduje. Když se podíváte na její postup mezi elitní běžkyně, tak to trvalo dlouho, nevylétla jako kometa. Srovnejte si ji s někým, jako je Shalane Flanagan nebo jedna z Keňanek – není to ten ohromný přirozený talent, ale tvrdou prací dokázala strašně moc. Stejně jako já. Spousta lidí má mnohem větší talent, než si myslí.
Existují ještě nějaké zásadní bariéry, které ženy ve sportu zatím nepřekonaly?
Těch je! Spojené státy a ostatní rozvinuté národy postupují velmi rychle vpřed, ale ve zbytku světa lidé pořád věří starým pověrám – že když budete běhat, nebudete mít děti, nebo se z vás stane chlap. Jsou to ženy, které žijí v kulturách, jež jim nedovolují vycházet z domu, na ulici, získat vzdělání.
Moje nadace 261 Fearless může těmto ženám skutečně pomoci, i když třeba běhají jen virtuálně nebo doma. Víme, že běh je pro ženy transformující záležitostí – vždyť změnil celé společnosti. Podívejte se na Etiopii a Keňu. Postavení žen se tam dramaticky zlepšilo. Tyto oslavy jsou také o tom, jak bude vypadat příštích 50 let.
Chystáte se po letošku ještě někdy Boston běžet?
To je vážně dobrá otázka. Radši běhám, než vysílám. Pokaždé, když skončí přenos, jsem úplně zmrzlá, a je to takové prchavé. Puf! a je to pryč. Lidi vás ani pořádně neposlouchají. Když běžíte, je to, jako byste psali hodně dobrý článek nebo knížku. Zůstane vám navždy. Takže neříkám ne. Uvidíme.
