Kdyby byla Bridget Jonesová muž a běhala by, její deník by nejspíš vypadal podobně jako nová kniha Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Stejně jako fiktivní hrdinka britské spisovatelky Helen Fieldingové má třicetiletý Aleš kladný vztah k alkoholu, bojuje s nějakým tím kilem navíc a svou cestu do prvního maratonského cíle podává s nadhledem a osvěžujícím (sebe)ironickým humorem. Svůj běžecký deníček navíc prokládá tvrdými fakty a směs osobních zážitků a prožitků a vědeckých informací velmi dobře funguje. Můžeme se radovat: Konečně je tu po dlouhé době kniha o běhání, která přináší něco nového.
Mělnický hec
Dalo by se říct, že běžci se obecně dělí do dvou kategorií: na pečlivky, tedy ty, co se pečlivě chystají, co řeší skladbu tréninku, naběhané objemy, stravovací a spánkový režim a co naslouchají vlastnímu tělu; a na střelce, kteří nejdřív řežou a pak teprve uvažují, jestli to možná nechtělo taky trochu měřit (obě množiny se samozřejmě prolínají). Aleš je příklad takového střelce. Před koncem roku 2015 se v hospodě s kamarády hecli a řekli si, že uběhnou zkraje dubna Mělnický maraton míru.
Vzhledem k tomu, že Aleš v té době v podstatě neběhal a do té doby nejdelší uběhnutou trasu představoval půlmaraton, to nebyl malý cíl. Známý citát Svatopluka Čecha ovšem praví, že: „Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“ Aleš rozhodně slabý není, věří si vrchovatě a maratonská meta tak nikoho nemůže překvapit. Zdolání maratonu – v jakémkoliv stavu a čase – je navíc čím dál populárnějším předsevzetím a kdo dneska nemá maratonskou čárku, ten už pomalu ani nemůže do společnosti.
Deníková forma minimálně v první třetině knihy velmi dobře funguje. Aleš se nebojí dělat si ze sebe legraci a začátky jeho přípravy, kterou v jeho případě tvořilo občasné běhání a docházení na kruháč, jsou místy opravdu vtipné. „…že jsem naprostý pitomec, jsem pocítil již při rozcvičce, a tak jsem mezi ostatními vypracovanými těly doufal, že nepozvracím laciný běhoun a drahé tatami… Při prvním kole kruháče jsem doufal, že tatami pozvracím, aby se mi ulevilo. V druhém kole jsem se šetřil a ve třetím se v pauzách opíral o zeď, abych neomdlel… Druhý den jsem těžce usedal na cokoliv, co bylo nižší než německá doga a pohyb rukou byl omezen na zdvižení do výše ramen a rozpažení v úhlu asi 45°. Mohl jsem tedy obejmout leda dopravní značku nebo hodně úzkou ženu…“ (s. 16–17)
Postupem času ale popisy ztrácí šťávu, a protože toho Aleš až tolik nenaběhal a kruháč se asi moc kreativně popisovat donekonečna nedá, není vlastně moc o čem psát. Žádná velká dramata se během čtvrtletní přípravy nekonala, nebylo (naštěstí pro autora) zapotřebí složitě řešit případná zranění, ani logistiku. Hodinu denně si na běh může vyšetřit každý, a jakožto bezdětný muž navíc nemusí řešit případné ukrajování tréninkové času z přídělu, jejž by bylo záhodno věnovat rodině.
Síla faktů
Síla knihy tak nakonec nespočívá v osobních zážitcích ale ve faktických pasážích. To ony ji odlišují od všech ostatních knih o běhání a právě ty by neměly ujít vaší pozornosti. Vsuvky jsou graficky příjemně oddělené od deníkových záznamů, s nimiž jsou obvykle menším či větším oslím mostem spojené a plně se v nich projevuje autorovo povolání.
Aleš totiž není žádný spisovatel ani pisálek, Aleš je biochemik. A tak jako funguje spojení fyziků se sci-fi, zafungovalo i propojení biochemie s během. Díky své specializaci se totiž autor dívá na řadu věcí úplně jinak, vnímá své tělo a jeho pochody docela odlišně, než – troufám si tvrdit – většina z nás.
Faktické pasáže nejsou psané extrémně zjednodušeně a zároveň jsou srozumitelné a pochopitelné i pro naprostého přírodovědného tupce (testováno na mně). Konečně se tak dozvídáme celou řadu zajímavých věcí – třeba, jak to vlastně je s tím pivem jakožto nejlepším ionťákem, jestli je cholesterol vážně tak děsivý, nebo proč jsou malé a časté porce jakožto ideální stravovací styl naprostý mýtus.
Kniha je psaná lehkou rukou, je plná popkulturních odkazů a drobných fórků. Především zkraje se v ní ale objevuje nepříjemné množství naprosto zbytečných vykřičníků a čtenář má tak pocit, že na něj autor neustále řve. Jazyková korektura měla navíc dávat trochu větší pozor, v knize by pak nezůstaly gramatické chyby (ramadán se píše s malým r, hold je někomu vzdáván, povzdychnutí se píše na konci s t, atd.).
Závěr knihy působí, jako kdyby se na sebe navršilo vše, co autorovi zbylo a co nevěděl, kam jinam dát. Bohužel autor nedoplnil, jestli s během po maraton seknul, nebo zda běhá dál, jestli ho běžný postmaratonský syndrom Havrana („Už víckrát ne!“) přešel a jak zpětně hodnotí svou přípravu. Určitě nejsem jediná, koho by to zajímalo.
Aleš nepřináší univerzální tréninkový plán a ani v nejmenší na to neaspiruje. Z hospody na maraton je kniha především o tom, že cesta každého je jiná, a to, co platí na Pepu, nemusí platit na Frantu. O tom, že důležité je především makat, nevzdat se a jít si za svým cílem. Navíc v sobě unikátně spojuje osobní výpověď s fakty. O to víc potěší, že se jedná o českou knihu, nikoli o překladový titul.
- Z hospody na maraton
- Aleš Dvořák
- nakl. Verbum, Neratovice, 2017, 165 s.
