Rodina Kanaďana Eda Whitlocka, který přepsal tabulky rekordů a navždy změnil pohled na výkonnost v pokročilém věku, v pondělí oznámila, že zemřel v 86 letech v Torontu. Podlehl rakovině prostaty.
V roce 2003 se ve svých 72 letech stal Ed Whitlock prvním člověkem, který dokázal se sedmi křížky na krku prolomit hranici 3 hodin na maratonské trati. Cílem Toronto Waterfront Marathon proběhl v čase 2:59:10. O rok později, v 73 letech, si svůj osobní rekord vylepšil na 2:54:49.
V následujících letech ustavil Ed celou řadu dalších rekordů na tratích od 1500 m po maraton. Ještě v loňském říjnu zaběhl v 85 letech Toronto Marathon v čase 3:56:33 a stal se tak prvním člověk v jeho věkové skupině, který dokázal prolomit hranici 4 hodin. Předchozí rekord kategorie 85+ překonal o celých 28 minut.
Ed Whitlock byl pověstný svou skromností a prostým životním stylem. „Nikdy nevím, co mám říct, když mi lidé povídají: ‚Jste tak inspirativní!‘,“ svěřil se jednou Running Times, „Jak na tohle máte zareagovat? Já přeci nejsem vůbec inspirativní.“ Zástupy běžců, kteří mu fandili na každém závodu, budou ovšem tvrdit něco docela jiného.
A pokud jde o prostý přístup, Ed absolvoval v podstatě všechny běžecké tréninky na okruhu jen kousek od domova. Jedno kolečko kolem hřbitova Milton Evergreen Cemetary mu přitom trvalo jen pět minut.
Foto: Nathan Denette
Na otázku, proč běhá na takovém místě a to mnohdy až čtyři hodiny v kuse, Ed odpovídal: „Jasně, že bych radši neběhal pořád dokola, ale když se nad tím pořádně zamyslím, vlastně mi to docela vyhovuje. Když fouká, neběžím moc dlouho proti větru. Když se něco stane, jsem hned doma. A nic na světě není dokonalé.“
Ed Whitlock představoval dlouhé roky objekt fascinace pro davy studentů a vědců zkoumajících sportovní potenciál v pokročilém věku. Edův trénink sestával výhradně z běhání v tempu, které sám nazýval plahočením, mnohdy mu ovšem i několik hodin denně.
Než zaběhl ve třiasedmdesáti letech maraton za 2:54, běhal několikrát týdně 3hodinové tréninky. A i když se při nich „plahočil“, naběhal týdně přes 160 kilometrů.
Aby překonal vloni v říjnu čtyřhodinovou hranici, pustil se Ed do čtyřhodinových tréninků.
Whitlock šel proti proudu také svým přístupem k mimoběžeckým aktivitám – neprotahoval se, neposiloval ani nedělal žádný cross training. Když se zranil, přestal prostě běhat, dokud neměl pocit, že se může zase naplno vrátit ke svému intenzivnímu tréninku.
Nedodržoval žádnou zvláštní dietu, jen jedl tolik, aby nehubnul. Obvykle běhal ve starých keckách, které někde vyhrál nebo dostal. Maratonky, v nichž prolomil v Torontu čtyřhodinovou hranici, byly prý patnáct let staré.
Edova maratonská kariéra představovala jeho třetí návrat k běhání. Na střední škole v rodné Anglii zaběhl míli za 4:31 a jednou dokonce porazil v přespolním běhu budoucího světového šampiona Gordona Pirieho. Na vysoké škole běhal jen málo kvůli zranění achilovky, a když se v 21 letech přestěhoval do Ontaria, kde pracoval jako důlní inženýr, přestal s během úplně.
Vrátil se k němu o dvacet let později, kdy se v jednačtyřiceti letech stal světovým šampionem ve své věkové kategorii na 800 a 1500 metrů. Poté, co získal v kategorii 45+ v roce 1979 titul mistra světa na 1500 metrů, ztratil motivaci k tréninku a znovu pověsil běhání na hřebík.
Po odchodu do důchodu začal znovu běhat na popud synů. „Když se mi přiblížila sedmdesátka, uvědomil jsem si, že mám bláznivou možnost stát se prvním sedmdesátníkem, který zaběhne maraton pod 3 hodiny. Říkal jsem si, že už to měl někdo dávno dokázat a tak mě napadlo, že bych se o to měl pokusit,“ komentoval Ed se sobě vlastní přímočarostí svůj životní úspěch.
