Kdo plánoval běžet 14. ročník Uhřického kolečka v Uhřicích u Nesovic a vystrčil ráno předem nos z domu, možná si to hned rozmyslel, protože ledový vítr a tenký povlak sněhu na cestách ruku v ruce společně vytvářeli dost neradostný pohled na sobotní ráno.
Přesto se 142 borců ve všech věkových kategoriích nezaleklo a přijelo se porvat jak s tratí, tak i s počasím.
Ženy běžely tentokrát zvlášť. Muži měli konečně klid a nemuseli se stresovat, která ženská s nimi zase zamete.
Tři okruhy Uhřicemi v celkové délce 4,2 km nejrychleji zdolala Patricia Gánovská /Vysoké Tatry – 17:04/. Za ní cílem proběhla Katka Doubková /AK Perná – 17:29/ a třetí potom protnula svým čipem pomyslnou pásku Věra Nováková /Viničné Šumice – 17:41/. Výborně si vedla při svém návratu po narození potomka i bývalá reprezentantka ČR Irena Petříková – Pospíšilová. Doběhla na čtvrtém místě absolutně.
Je to jen dobře, že se mladé maminky vracejí, čeká se ještě na Lenku Jiříčkovou – Hrabovskou, protože je nutné oživit startovní pole na Moravě velmi dobrými a hlavně mladými vytrvalkyněmi.
Muže čekalo 5,6 km, tedy čtyři okruhy a nejvíce sil měl téměř domácí a jeden s hlavních pořadatelů, veterán Petr Kotyza mladší /VSK UNI Brno – 19:25/. Statečně mu sekundoval Jirka Němeček /AHA Vyškov – 19:35/ a překvapivě lehce se na třetí místo prodral ultravytrvalec Milan Adamec /MK Seitl Ostrava – 20:22/. Že by tento trénink byl ta správná cesta i na krátké tratě? Dan Orálek to předvádí neustále. Kdoví…
Zima nezima, v Uhřicích se na Vyškovsku vždy zahajuje běžecká sezóna
Obecní úřad Uhřice ve spolupráci s VSK Univerzita Brno, duchovní otcové jsou ovšem Jaromír Handl a Petr Kotyza starší, již čtrnáctým rokem pořádají tradiční Uhřické kolečko v první polovině ledna. A že se tu v tomto období dá setkat s nejrůznějším počasím a také terénem, to mi můžete věřit.
Co jsme tu zažili za ta léta za neuvěřitelné věci, to by ani celá stránka nestačila na podrobný popis toho, jak jsme se brodili závějemi, bruslili po ledě či se brodili bahnem. Letos příroda opět nezklamala. Což o to, trať byla tentokrát ideální, ale ledový protivítr udělal s tradičního výběhu do místního kopce pekelnou záležitost a ledaskdo na nejvyšším bodě zjišťoval, že se nedá a nedá nadechnout. I já.
Vítr v hlavní roli
„Bylo to nepříjemné,“ potvrdila můj poznatek i lékařka Patricia Gánovská, „zejména v tom kopci jsem proti větru měla co dělat. Běžela jsem přece jen sama, ale zvládla jsem to. Zatím se mě forma pořád drží a tak doufám, že to bude dál takhle dobře pokračovat. A vůbec bych se nezlobila, kdybych na jaře posunula svoji výkonnost ještě o nějaký ten kousek dál.“
„Málem jsem se tam nahoře udusila,“ sdělovala mi mezi záchvaty kašle Katka Doubková, „ale už je to přece jen trochu lepší, než minulý týden. To jsem se nemohla vůbec nadechnout.“ Návraty po nemocích nejsou v zimě jednoduché, to víme všichni. Ostatně na vyhlášení vítězů to vypadalo místy jako v tuberkulózní léčebně.
„Já jsem spíš jen taková občasná běžkyně,“ odvětila mi na mé blahopřání od kočárku s dítětem Věra Nováková. „Jsem ráda, když se občas dostanu proběhnout a na závody to už nevychází skoro vůbec. Ale přesto mě překvapilo, že se i z toho mála dá tak rychle běžet.“
„Každý závod je teď už pro mě jiný, i když ho běžím již poněkolikáté,“ smál se Petr Kotyza. „Nevěřil bys, jak to všechno víc a víc bolí. Vždy ráno zjišťuji, co zvednout z postele dřív, abych se vůbec postavil. A když se do toho se svými mladými svěřenci občas rychle proběhnu v tunelu v Brně, to je pak slyšet skoro nahlas, jak mi celé tělo protestuje. Ale pořád to jde, tak je lepší si nestěžovat a být rád, že to běhá.“
„Letos máme jiný model přípravy vzhledem k mistrovství republiky ve Vyškově, kam bych se chtěl kvalifikovat a zatím by mi to podle plánu nemělo tak běhat jako v loňském roce,“konstatoval Jirka Němeček, „Tak snad to bude opravdu dobré hlavně až před vrcholem letošní sezóny.“
„Do kopce jsem se nějak dostal, dolů to pak natáhl a překvapivě dobře mi to šlo,“ kroutil hlavou nad svým výkonem Milan Adamec. „Sice mě nahoře vždy zbrzdil ten protivný vítr, ale zas tak velký problém jsem s tím neměl. Jen jsem si nemohl dovolit příliš rychlý začátek, proto jsem celou trať vlastně běžel pořád sám. Nebylo s kým se chvíli svézt, tak mě výkon docela potěšil a uvidím, co to přinese na mých hlavních tratích.“
Padesátníci dnes doslova prchali
Na začátku každéno dalšího roku se pokaždé nestačím divit, kolik se vyrojí nových, čilých a hodně dobrých padesátníků. Odkud se berou. To přece ani není možné. To vypadá, že snad všichni chlapi čekají až na tu padesátku a pak to rozbalí naplno. Stejně tak i dnes v Uhřicích.
Jen jsem koulel očima, jak prchali přede mnou. Hnal jsem je jak zběsilý, pěnu u huby, to ne ze vzteku, či záchvatu padoucnice, ale z vyčerpání a přesto to nestačilo. Stejně mi zmizeli kdesi za obzorem. Když se pak do mě ještě opřel ledový skoroseverák, bylo to, jako bych dostal facky z obou stran a do plic mi někdo narval tak velký kus ledu, že mi málem zamrzly všechny průdušnice. A jak je vidět, lepší to už nebude. Sbohem stupně vítězů :-)
No, ale aspoň jsem se proběhl. Apropós, na 15. ročník chystají pořadatelé nějaké překvapení, tak to by v tom byl čert, abych tam neběžel zase. A myslím, že se tam sejdeme stejně opět všichni. Zcela určitě u toho nebude chybět vyškovská legenda běhů mimo dráhu, Pepa Kunc, který jediný absolvoval v Uhřicích zatím všechny ročníky tohoto bezesporu hezkého a zajímavého závodu.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
