Během 48 hodin dokázal Doyle Carpenter naběhat 239,8 km.
Doyle Carpenter začal poprvé pracovat ve 12 letech. Dělal nosiče na golfovém hřišti, a protože byl příliš mladý, než aby mohl jezdit autem, běhal denně pět kilometrů k silnici, kde si na cestu do práce a domů pokaždé někoho stopnul.
Po vojně pracoval většinu života jako zedník a po odchodu do důchodu si koupil farmu v Thorn Hill v Tennessee, kde chová krávy.
Carpenter je pořádný drsňák a to, že v sedmasedmdesáti vyhrává ultramaratony nepovažuje za nic mimořádného. „Spousta lidí má problémy s kyčlemi, koleny nebo kotníky,“ konstatuje, „já mám ale asi od přírody kliku.“
V říjnu vyhrál Carpenter Endless Mile v Alabasteru v Alabamě, během 48 hodin dokázal naběhat 239,8 km navzdory nočnímu chladu, jenž přiměl hlavního organizátora měřit časy jednotlivých kol z tepla spacáku. Doyle tak vyrovnal silniční rekord kategorie, který vloni ustanovil jiný sedmasedmdesátiletý běžec a jejž zaznamenala Americká ultramaratonská asociace. Výkon z předchozího roku nicméně stále ještě čeká na oficiální potvrzení.
Carpenter absolvoval už 130 ultramaratonů včetně závodu v roce 1988, na němž dosáhl certifikovaného rekordu, když v hale ve floridské Pensacole dokázal během 48 hodin nakroužit 355,7 km. Sám dokonce jeden závod organizuje: 60mílový (96,5 km) Indian Run, jehož třetina se šplhá po Clinch Mountain v Tennessee.
Kolik maratonů Doyle celkem absolvoval, netuší, říká, že je už dávno přestal počítat, jen Bostonský maraton si zaběhl čtyřikrát.
„Běhám celý život. Je to prostě něco, co mi jde,“ vysvětluje. „Obecně platí, že vaším nejoblíbenějším sportem je ten, v němž jste nejlepší, a já byl vždycky dobrý běžec.“
V přípravě uběhne Carpenter 18 kilometrů denně, obvykle po odlehlých cestách v okolí farmy, dva dny v týdnu si dává volno. Jeho každodenní povinnosti ho však vždycky udržovaly v dobré kondici. Zedničina stejně jako práce s dobytkem sami o sobě vyžadují pořádnou dávku výdrže.
„Celý den jste na nohou,“ komentuje to Doyle. To mu pomáhá s přípravou na různé počasí během závodů, zatímco mladší běžci se často snaží vyhnout běhu v poledním horku a dávají přednost úsvitu či soumraku.
Pohrdavě se vyjadřuje i o závodech na 5 a 10 kilometrů, které dřív běhával. „Stala se z nich spíš komedie. Když se zraníte, lidi vás překročí, jenom aby vás porazili. Na ultra si všichni vzájemně pomáhají. Jsme tam všichni za jednoho.“
Jeho syn, který je členem Národní gardy, si myslí, že je jeho otec praštěný. „On zase dělá CrossFit, což je zase šílenost podle mě,“ směje se Carpenter.
Carpenter patří k fenomenální běžcům, kteří běhají dlouhé vzdálenosti a s věkem neztrácejí rychlost, prohlašuje Hirofumi Tanaka, vedoucí výzkumného centra kardiovaskulárního stárnutí na Texaské univerzitě v Austinu.
„Není pochyb o tom, že se čím dál víc starších lidí účastní sportovních akci,“ vysvětluje Tanaka. „A protože jsou stále aktivní, jejich atletické výkony se postupně zlepšují a tím se přibližují k mladším soupeřům. Čím jsou starší, tím větších zlepšení dosahují.“
K takovému závěru dospěl Tanaka ve studii, kterou vloni publikoval společně se svými kolegy. Porovnávali v ní časy běžců a plavců za posledních 38 let a zjistili, že zatímco časy vítězů se za tu dobu nijak dramaticky nezlepšily, časy ve vyšších věkových kategoriích se zlepšily dramaticky. Čím vyšší věková skupina, tím zásadnější zlepšení výkonů a propast mezi výkony mladých a veteránů se podstatně zúžila.
David Tosch, hlavní organizátor Endless Mile, říká o Carpenterovi, že stojí oběma nohama pevně na zemi. „Kdybych netušil, kdo to je, myslel bych si, že si sem přišel jen odběhnout pár koleček. Je velmi skromný a klidný. Ostatně jako většina ultramaratonců.“
I Carpenter si ale čas od času dopřeje trochu arogance. „Běžel jsem kolem dvojice, která si šeptala,“ vypráví o zážitku z Endless Mile, „a ta ženská povídá chlápkovi: ‚Vsadím se, že za mlada to byl výborný běžec!‘ Otočil jsem se na ně a povídám: ,Ještě pořád jsem!‘ a utekl jsem jim!“
