Takže Loučení s turistickým rokem 2016 je už týden minulostí a já čekala, až se zážitek pořádně usadí. Chtěla bych ho popsat tak, jak jsem ho skutečně prožila.
Dálkový pochod v Českém středohoří se uskutečnil od pátku 25. do neděle 27. listopadu. Na výběr bylo z několika tras. Od té nejdelší, která byla rozdělena na dvě etapy a měřila přes 170 km, až po ty nejkratší o 10 km.
Já stovky a delší trasy chodit asi nechci, protože mě vždycky zruší tak, že pak dlouho nemůžu chodit, natož snad běhat. A já běhám v týdnu moc ráda. Do práce, z práce, s rodiči dětí ze školy, s dětmi, s kamarády, se psem…. O to všechno bych pak přišla, kdybych se rozhodla jít kilo. Ale protože jsem toužila po zážitku intenzivním, který mě také zruší, ale jen na krátkou dobu (cca 5 dní do dalšího výběhu), vybrala jsem si trasu 69 km. Přeci jen to není úplně málo, abych byla doma z výletu za dvě hodiny, a také to není moc, abych dorazila domů bůhví kdy (říkala jsem si. Chyba, lepší nic neplánovat :-).) Šlo se z Lovosic do Ústí.
Víte, já mám ty středohorský kopečky moc ráda. Když se vykloním z balkónu, vidím na dvě kladenské věže (kostel a radnice). No a přesně uprostřed je pak Milešovka. V dálce, ale vidět je moc pěkně. A pak kopečky okolo. Lovoš tam, jen někde tuším.
Z mapy jsem vyčetla, že přes Milešovku se nejde, ale trasa byla moc pěkná. Hezká na mapě, ještě hezčí ve skutečnosti. Jen výběrově se šlo třeba přes Lovoš, Opárenské údolí, Portu Bohemicu, Kubačku, rozhlednu v Radejčíně, Svatou Barboru, Moravánské vodopády, Dolní Zálezly, pak na kraji Ústí ostře do leva nahoru na Milence, okruh do centra Ústí a pak ještě na druhou stranu řeky udělat si okruh na dva krásné kopečky cca přes 20 km a hurá do cíle. Všechna tato pěkná místa byla buď za A) pod kopcem, na který jsme se museli vyškrábat nebo za B) byla kopcem samotným. Prostě! Trochu pozměním výrok malého Vašíka z Jak dostat tatínka do polepšovny: „Ježkovy voči, vždyť vono je to tady samej kopec!“ Já mám to štěstí, že když prohlížím mapu, moc mi nedochází, jak ty vrstevnice jsou blízko u sebe. A tak z těch kopců pak nemám strach :-).
Na akci se také přihlásila má oblíbená ultra kamarádka Věrka, která si občas střihne i maraton u nás na Kladně. Jí to šlape moc pěkně, tak jsme se spolu předem dohodly, že poběžíme spolu jak to půjde, a že určitě budeme v cíli do tmy :-) haha :-).
Vystartovaly jsme z Lovosic od nádraží lehce po osmé a na Lovoši jsme byly za pěkných padesát minut. Měli jsme všichni štěstí, že mlha z posledních dní zmizela a Věrka mi slibovala během dne krásnou modrou oblohu. Cestou jsme předběhly nebo předešly (ten kopec nad městem je sice moc pěkný, ale my ho dokázaly tak maximálně rychle vyjít) známé i neznámé účastníky závodu. Časově se to povedlo tak, že jsme běžely společně s prvními stovkaři, v nějakých odstupech tedy. Bylo to moc pěkný, Věrka měla pekelné tempo a já jsem moc ráda, že to se mnou vydržela tak dlouho. Společných 35 km bylo plných běhu i v místech, kde jsem se musela hodně kousnout, ale hlavně! Sedly jsme si ve stylu zábavy, takže černý humor byl všude kolem nás! Dělaly jsme si srandu ze všeho, o co jsme zakoply. Dohoda zněla, tak jasně, jdeme na výlet, ale když už tady jsme, tak proč si taky trochu nezazávodit, že jo. Ono spoustu lidí říká, že nezávodí, ale ve výsledku to tak není. Ale to je správně, motivujeme se tak navzájem k lepším výkonům. Takže ani my jsme nechtěly pustit nikoho před sebe, a tak jsme se snažily, jak to šlo. Zvládla jsem její tempo až pod výstup na Milence, kde na mě dolehla trochu krizička. Bylo už nevím kolik, něco po jedné, cestička vzhůru byla pěkně uzoučká a klouzavá a modrá obloha nepřicházela. Takové pěkné šedivé Ústecké počasí :-). Ať žijí deprese a lék (běh) proti ní!
Naštěstí jsem neumřela, když jsem se doplazila na cestu, která šla po vrstevnici. Odbočka z hlavní cesty na Milence byla taková pořádně prasečí! Fakt rochniště 750 m tam,a stejně zpět. Potkala jsem tu právě Aleše a Jožu, kteří běželi celý EKUT, měli tady za sebou právě už cca těch 140–150 kiláků a jejich tempo bylo fakt neskutečný. Ujistili mě, že do rochniště musím. Njn, co nadělám. Tak jsem se doklouzala smykem až do stráně nad kamenné Milence, odškrtla si kontrolu a hurá zpět. Doufala jsem, že Věru ještě doženu. Potkala jsem ji totiž v rochništi směr na Milence, ale než jsem doběhla na živou kontrolu k Egonovi, dala mi 20 minut. Neskutečná je! Před tím, než mi zdrhla jsme se dohodly, že já se nenechám předběhnout žádnou babou. A kdyby mě přeci jen nějaká dala, tak Věrka už ji před sebe nepustí! To byl náš team plán! :-).
U Egona na kontrole jsem se pořádně najedla, bála jsem se, že budu mít hlad. Docházelo mi, že v cíli do tmy rozhodně nebudu . Takže chleba se sýrem a taky jsem málem vyjedla všechna rajčata. Nešlo mi se ovládnout! Zalila jsem to kofolou a čajem a upalovala dál. Je fakt, že průběh Ústím mě trochu zdržel. U vyhlídkového hotelu Větruše jsem trochu zabloudila, pak přes Labe po chodníčku vedle trati. Byla jsem už trochu vypatlaná a z toho chodce, kterého jsem musela obejít z leva, jsem neměla dobrý pocit. Viděla jsem se, jak do mě schválně strčí a já spadnu do řeky. Nic, byla to má představa. A na druhém břehu hurá k hradu Střekov, který ze všech možných směrů vypadal fakt dobře! Jen ta představa, že je půl pátý, tma a únava na krku a já musím hledat na hradě popraviště…. Už už jsem se chtěla ptát. Pak jsem z kapsy vytáhla itinerář, přesvědčila jsem se, že už opravdu neumím číst a kontrolu jsem nakonec našla na parkovišti :-). Uf. Viděla bych možná i mrtvý.
Cestou do Nové Vsi lesem od hradu už byla tma a mě docházelo, že jsem udělala fakt začátečnickou chybu. Věřila jsem tomu, že se vrátím do tmy tak moc, že jsem měla jen jedny baterky! A tak jsem šla raději dlouho do kopce za tmy. Musím se už konečně poučit! A taky si k Ježíšku pořídit novou čelovku, která dohlídne dál než za tři stromy :-). Naštěstí jsem ale měla štěstí. Na Vysoké Ostré, což byla přenádherná vyhlídka nad městem jsem to nějak doklepala. Pokochala jsem se světýlky z výšky v jinak naprosté tmě. A přesně tady na vrcholu mě doběhl čtvrtý stovkař. Já nevěděla, že je čtvrtý :-). Ptal se mě co tu dělám a co jdu, tak jsem mu vše řekla, a taky to, že se ho budu držet (hahaha :-) – netušila jsem, jak je rychlej). Říkal, že stíhá Aleše a že má jedny baterky plonkové, tak mi je zapůjčil. Taky mě ujistil, že už se nám to krátí. Prý už jen ta Rokle a budeme skoro doma :-). Měla jsem takové štěstí! Dárek od Jardy mi vlil do žil novou sílu. Fakt jo! Nikoho před sebe nepustit! Snažila jsem se pak běžet dolů do Brné co to šlo. Bylo to přeci jen 5 kiláků dolů z kopce ,listy a ukryté šutry. Bláto a louže. Snažila jsem se nezabloudit. Naštěstí se nikde neodbočovalo. Jen mě cestou dolů trochu vyděsila cedule naučné stezky, po které jsme šli. Byl na ní obrovský pavouk. Jako nakreslený, ne živý. Nesnáším pavouky. Kdo mě zná, ví. A to už se ovládám, jak jsem velká . Ale tady mi ten obrázek v hlavě chvilku zůstal :-).
A pak tedy Brná, vesnice u Labe a znovu vzhůru Průčelskou roklí, kolem Průčelského vodopádu až na horu do Němčí .Cca 300 výškových metrů na třech kilákách. Párkrát jsem se cestou musela zastavit a předklonit se, abych se nesložila. Klesal mi cukr. Jsou to hnusný stavy. Hlavně tomu nepodlehnout. Teď si vzpomínám, že dole pod Roklí byl dřevěný křížek s fotkou nějakýho kluka. Taky mě to při stoupání trochu strašilo. I přes to všechno jsem to ale zvládla. Nikdo mě nedohonil, ovšem ani já. A nad Němčím mě potěšila živá kontrola, kterou měli na svědomí kluci z armády. Byla už tma a únava taky udělala své, ale pamatuji oheň , kluky v zeleném a Honzu Sedláka s foťákem :-). Dostala jsem čaj s rumem a spoustu dobrý sladký věci, která mě příjemně nakopla. Pánové mi slíbili, že do cíle cca 12 km a hlavně žádný kopec. A tak se to dalo až do města příjemně seběhnout, z kraje otravná silnice, poté moc příjemná běhavá louka. Pořád jsem běžela a bylo mi dobře! Zatím mě nikdo nedostal a já byla přesvědčená, že teď už se jen tak nedám! Jenže…. Člověk míní….. znáte to.
V Olšinkách, 5 km před cílem, jsem seběhla z modré na žlutou. Dobrý. Místo do prava jsem se ale dala do leva. Pech. A než mi došlo, že jsem to takhle podělala, trvalo to tak kilák, to je kolik, osm minut? Když mě žlutá začala směrovat do kopce a do lesa, mé podvědomí do mě začalo šťouchat a já to prostě obrátila. Co když jdu špatně? Co když mě nějaká baba dožene? Teď? Těsně před cílem? Za běhu jsem žhavila dráty a volala Věrce, ujistila mě, že musím po žluté podle kolejí! S díky jsem se co nejrychleji vrátila na místo, kde jsem seběhla z cesty a….. Eliška přede mnou :-). Byla jsem fakt vzteklá, tak si to Eliška všechno vyposlechla :-). Rozeběhly jsme se tu spolu. Posledních pět kiláků. Byla jsem už fakt unavená a Eliška šla přede mě. Naštvání mi kalilo mysl. Ale to já si za to mohla sama. Byla to má chyba to blbé uhnutí na žluté. Vím, že ve výsledku o nic nejde , ale kdo z Vás chce být až ten druhý? :-). Ne, kdybych nevěděla, že mi Eliška dýchá celou dobu na záda, asi bych některá místa neběžela. Bylo to zdravé soupeření :-).
A jak to dopadlo? Eliška měla navigaci, běžela cca 200 m přede mnou a já se prostě nechala odtáhnout do cíle. Určovala směr naší cesty. A věděla to moc dobře, že mi takhle pomáhá. Tak díky za to ještě jednou :-). Do cíle doběhla cca dvě minuty přede mnou. Ovšem ráno z Lovosic jsem vyrážela dvě minuty po ní. Takže máme na diplomu obě shodný čas: 12 hodin a 35 minut. Doběhly jsem na děleném 2. a 3. místě. Věrka doběhla první, trvalo ji to lehce přes 11 hodin. A to jsme v půlce ještě byly spolu. Ráda bych se od ní tohle naučila :-).
Byl to parádní den plný intenzivního prožitku přesně tak, jak jsem doufala. Bolelo mě celé tělo, průdušky mi pak nedaly spát a cesta domů ještě chvilku trvala. Poslední vlak do Prahy měl 130 minut zpoždění, z Prahy mi pak ujelo všechno co šlo, ale jedné hodné Ivce s dobrým srdcem se mě zželelo a něco po třetí pro mě dorazila do Prahy.
Ve čtyři jsem usnula vyčerpáním s myšlenkou, že už nikdy, ale opravdu NIKDY nic nepoběžím :-). To nikdy trvalo tři dny…. Teď neběhám, uzdravuji si průdušky a tělo a říkám si, kolik baterek bude asi třeba na dětskou trasu Pražské stovky, tj. na 80 km z Jinců do Modřan, která se běží v sobotu za týden? :-)
Tak běhu a dálkovým pochodům zdar!
