Marek Jiskra je běžec. Na tom by nebylo nic divného, takových nás je víc. Ale Marek je výjimečný běžec. Dokázal totiž za půl roku shodit 65 kilo, odběhnout první závod na 5 km a věří, že brzy zvládne i desítku.
BezvaBěh: Marku, tvůj příběh bude mnoha lidem povědomý, nebo alespoň jeho začátek. Prozradil bys nám něco víc o sobě? Jak ses vlastně k běhání dostal?
Marek: Vezmu to od začátku, ale budu se snažit být stručný. S váhou, nebo lépe řečeno nadváhou, jsem někdy úspěšně, jindy méně úspěšně, bojoval již od dětství. Váhově nejhůř jsem na tom byl letos, což se zásadně projevilo i na mém zdraví. Do roku 2011 jsem pracoval v Armádě ČR, kde bylo potřeba se o fyzickou kondici trošku i starat, což mi někdy dělalo větší problémy, než jsem chtěl, ale vždy se to zvládlo. Po odchodu z AČR jsem nastoupil do sedavého zaměstnání a tady začala moje zkáza. Během pěti let jsem se vyjedl, nebo asi bych měl lépe napsat vyžral, a to doslova, na 176,8 kg. Běhu jsem nikdy neholdoval a doběhnout autobus na zastávce byla pro mne nepředstavitelná věc. I v rámci přezkoušení z fyzické zdatnosti v AČR jsem raději plaval, než běhal.
BB: Podařilo se ti něco neskutečného – za poměrně krátkou dobu jsi shodil neuvěřitelných 65 kg (to jsou skoro dvě elitní maratonkyně! ;-)). Jak jsi to dokázal? Co ti na tvé cestě pomáhalo? Kde jsi bral motivaci, sílu a odhodlání? Přece jen, změnit takhle radikálně životní styl, to chce už pořádnou dávku rozhodnosti a vytrvalosti!
M: Když se nad tím zamyslím, tak mám smíšené pocity. Na jedné straně neskutečná radost z toho, že se mi podařilo shodit tolik kilogramů a opět nejen vypadám zase trošku jako člověk, ale i tak funguju. Na druhé straně se až stydím, kam až jsem to nechal dojít.
V únoru letošního roku se i díky nepříjemné rodinné záležitosti stalo to, že se můj zdravotní stav radikálně začal zhoršovat, což mě donutilo zajít k lékaři. Myslel jsem, že dostanu nějaký paralen nebo něco podobného a všechno bude za tři dny zase v pořádku. Jenže chyba lávky. Doktorka mi diagnostikovala vysoký krevní tlak a cukrovku 2. typu.
To mne doslova srazilo na kolena, hlavně potom, co jsem si přečetl, co všechno dokáže diabetes člověku udělat. Teď už nebyl čas nad něčím přemýšlet a dlouho hloubat, říkat si: „Začnu zítra nebo od pondělí nebo od příštího měsíce.“ Prakticky z minuty na minutu jsem změnil svůj jídelníček.
O sportu se ještě nedalo přemýšlet, neboť jsem byl v takovém stavu, že jsem byl rád, že jsem mohl alespoň ležet. Když se hodnoty malinko ustálily, přišly i myšlenky na nějaký pohyb.
Ze začátku to byla zejména posilovna a občas cross trainer. Když už byla dole i nějaká ta kila, začal jsem chodit na delší procházky ve svižnějším tempu cca – 45 až 60 minut. Jakmile byla další kila dole, chtělo se mi trošku popoběhnout, ale záhy se ukázalo, že to bylo jen moje vnitřní přání. Po několika metrech jsem byl zadýchaný a rád, že žiju.
BB: Jaké byly tvé běžecké začátky?
M: Chtěla tomu asi náhoda, ale na internetu jsem našel plán Edy Kožušníka – „Rozběhni se z chůze za čtyři týdny“. V půlce července jsem se rozhodl, že tedy i já se konečně rozběhnu z chůze. Prvních pár dnů plánu bylo skvělých, vše šlo, jak mělo, až do doby, kdy bylo potřeba uběhnout tři minuty v kuse. Tohle, vzhledem ještě k mojí váze něco kolem 125kg, nebylo reálné. Ale nezlomilo mě to. Naopak jsem to vzal jako výzvu. Opakoval jsem ten den v plánu tak dlouho, dokud jsem to neuběhl a mohl přejít na další den. Z plánu na čtyři týdny se stal plán na více týdnů, ale nakonec jsem došel ke zdárnému konci.
BB: A co dneska, jak vypadá tvůj trénink teď?
M: Ze začátku jsem víc chodil do posilovny a chůze nebo cross trainer byly spíše doplňkové aktivity. Poměr se s tím, jak šla kila dolů, pomalu obracel. Dnes jdu do posilovny 2× v týdnu a 4× týdně jdu běhat. Většinou běhám vzdálenosti kolem pěti kilometrů a jednou nebo dvakrát v týdnu si dám trať delší k osmi kilometrům.
BB: Prozradíme, že jsi nedávno úspěšně absolvoval první závod na pět kilometrů, jaké to bylo?
M: Ano, 29. 10. jsem se zúčastnil Zombie night run v Praze. Byl to neskutečný zážitek. Byl to můj úplně první závod v životě. Samozřejmě, že jsem vůbec neplánoval se nějakého závodu zúčastnit, ale spousta lidí v mém okolí mne přesvědčovala, abych si určitě nějaký závod zkusil. A jednoho dne mi zavolala kamarádka, že se její syn bohužel nemůže účastnit, jestli nepoběžím s ní, že poběží vedle mě. Po (přiznávám) delším přemlouvání, jsem se odhodlal a kývl jsem. A rozhodně nelituju. Ta atmosféra nejen před závodem, ale i během něj, lidé co běželi a ti kolem trati, prostě neopakovatelný zážitek, který člověka namotivuje tak, že i 45letý chlap jezdí večerní Prahou s medailí ze závodu na krku.
BB: Co máš v plánu dál?
M: Plán je jednoduchý, nebo se tak může zdát. Nepřestat běhat, což věřím, že se mi snad nestane, neboť běh je skutečně jako droga, která by měla být povinně předepisovaná lékaři. A ještě shodit nějaké to kilo a váhu si udržet. Co se týká běžeckých plánů, tak v nejbližší době to je vánoční Christmas run v Praze, na který se neskutečně těším. Příští rok se plánuji zúčastnit některých závodů na pět kilometrů. A kdo ví, třeba se postavím i na nějakou desítku. Ale to už hodně předbíhám.
BB: Máš nějaký běžecký cíl nebo sen?
M: Cíle se postupně, s tím jak člověk déle běhá, mění, i když ne nějak radikálně. Mým cílem, už na začátku běhání, bylo zaběhnout pět kilometrů pod 30 minut. Další metou je dostat se v běhu na deset kilometrů.
BB: Co říká na tvou proměnu rodina a okolí?
M: Samozřejmě, že ohlasy jsou jen a jen pozitivní. Párkrát se mi i stalo, že mne lidé, které jsem delší dobu neviděl, třeba na ulici ani nepoznali. Jsem moc rád, že rodina i okolí mi v tomhle fandí a podporují mě. Už si pomalu zvykli i na to, že na návštěvě nesním půl dortu nebo osm chlebíčků a nepřemlouvají mne, abych si dal, že přeci jeden kousek mě nezabije. Tyhle malé kousky mě totiž nakonec mohly skutečně zabít.
BB: Máš nějaký běžecký vzor?
M: Těch vzorů je víc. Nebudu tady vyjmenovávat známá běžecká jména. Největším vzorem jsou pro mě všichni ti, kteří běhají. Už jenom to, že se zvednou z gauče a jdou pro sebe a svoje zdraví něco udělat mne motivuje k tomu, abych se zvedl taky. V tomhle směru oceňuji různé běžecké skupiny na sociálních sítích, kde člověk doslova cítí podporu všech těch, co jsou na stejné běžecké lodi. Ti lidé dokážu ocenit, že jsi dnes zaběhl o 10 vteřin rychleji, že jsi běžel o dva kilometry dál, nebo tě povzbudit a podpořit, když se ti ten den neběželo zrovna nejlíp. Když vidíš, že i když je dneska špatné počasí, byli už tvoji (byť třeba i jen virtuální) přátelé běhat, nedá ti to a jdeš taky.
BB: Co bys vzkázal těm, kdo jsou na tom podobně, jako jsi býval ty, než ses rozhodl, že je čas na změnu, a dopředu se bez boje vzdávají? Co bys jim poradil?
M: Vzkázal bych jim, aby to nenechali dojít tak daleko, jako jsem to nechal dojít já. Ta cesta zpátky není snadná a někdy může být i hodně pozdě. A určitě se nebojte běhání. Když jsem se rozběhl já, tak to určitě zvládne každý.
