Běh – pouhá tři písmena, která dokáží vyvolat tolik mnohdy protichůdných pocitů. Může být noční můrou pro děti na tělocviku, když jim není náležitě vysvětleno jak běhat a hlavně proč, a také pro mnohé dospěláky zůstávají podstata a filosofie běhu ukryté.
Já měla štěstí. Běhám. Běhám z vlastní vůle a s radostí. A když někdo řekne, že je přehnané tvrzení: „Běh je můj život“, respektuji jeho názor, ale naštěstí já jsem já a jen tedy já sama vím, jak to je. Běhám, protože mě to dělá šťastnou a jsem při něm přirozená bez jakýchkoli póz. A tak proč bych nemohla běhat hodně, abych byla také hodně šťastná?
Je pravdou, že po proběhaných letech můj běh roste, zraje, stejně jako já. Už to není to splašené běžecké kuře jako na začátku, které chtělo zažít všechno a nejlépe hned. Zvládla jsem se v běhu zastavit a zeptat se sama sebe, co bude dál? A našla jsem odpověď.
Vlastně mi přišla naproti. To že běhám, nezůstalo ukryto ani kolegyním v práci, ani rodičům dětí, se kterými pracuji. Na to, že přibíhám do školy deset minut před zvoněním, či parkuji kolo v kabinetu na poslední chvíli, a pak s ještě zrychleným dechem a s velkým úsměvem si přebírám dětičky do školní družinky, na to už si také všichni zvykli.
A pak to přišlo, paní učitelko, my chceme běhat s vámi! Slýchala jsem to stále častěji Běžecký kroužek pro děti vznikl. Deset statečných dětí, kterým běh nenahání strach. Kroužek byl tak nějak promyšlený a plánovaný. Co vzniklo, ale úplně spontánně, a když si čtu včerejší sms od jedné maminky: Díky za skvělé pondělky, vrací mi lásku k běhání….skvěle jsem si odpočinula a kašlu na práci, už mám proškrtaný diář…. Tak si říkám, že jsem fakt šťastná, že jsem se „proběhala“ až sem.
Tím myslím naše svárovské pondělní běhy pro dospělé, které vznikly rychle a bez velkého plánování. Stačí jedna podobně smýšlející kolegyně a je to. Sešli jsme se už po čtvrté. Nutno říct, že včera bylo krásně sychravo, skoro tma a osm stupňů. Určitě jsme nepočítaly s Bárou, že nás bude patnáct, čtyři děti a jedenáct dospělých. Můžu říct, že ta energie, která byla naší běžeckou skupinkou vyvolaná, byla neskutečná. Určitě by se dala změřit . Nikdo neplakal , všichni se smáli. Děti Matyáš, Julinka a Davídek jsou rození běžci, kteří nás tlačí zezadu a najednou Vás táhnou do kopce, zkrátka jsou všude a neustále štěbetají. Natálka zaslouží respekt, přišla potřetí, kolo již po druhé zůstalo zaparkované doma, a přesto, že těch šest km v nadkačákovském terénu není vůbec snadných, ona bojuje, je vytrvalá a poráží sama sebe! Úplně se v ní vidím. V té Natálce z páté třídy, která má tvářičky barevné jak jablíčka a krásně se po běhání směje. Také jsem neměla nadání a věčně byla na chvoji. A dnes? Ukazuji lidem, že běh má smysl, že léčí.
Mám neskutečnou radost, hřeje mě ten pocit, když si vzpomenu, jak jsme včera krásně doběhli k lavičce s vyhlídkou na Podkozí, mám radost, že chodí jak úplní začátečníci, tak i někteří, kteří neběželi poprvé. Bylo to včera moc pěkné, takové klidné. Zatímco ostatní děkují mně, měla bych poděkovat já jim. Vždyť právě díky těmto pondělkům v Běhu s rodiči a přáteli školy ve Svárově se učím i já. Pokoře a radosti ze života. Líbí se mi, jak můj běžecký život tak nějak přirozeně plyne.
Tak díky moc. Barče a všem těm, kteří chodí běhat a baví je to. Katka
