Žádné rekordy, ale zase zajímavý, napínavý závod. To nabídly stodvacáté Běchovice, nejstarší a nejvýznamnější monument české silnice. Brněnský Jiří Homoláč zde oslavil první triumf (30:26) a v patách měl svého nového trenéra, zde sedminásobného krále Róberta Štefka. V otevřené ženské areně sebrala první vítězství (34:20) Simona Vrzalová z Vítkovic, trénující ani ne rok po šestileté pauze…
Pořadatelé předsunuli závod elity všem věkovým/veteránským kategoriím. Lehce přes stohlavé pole bylo v cíli přehlednější, ovšem na trati méně působivé, neboť chyběl zasvěcený komentář v místech, kde se mohou scházet diváci, jako třeba v hrdlořezském kopci.
Na špici mužů už na třetím kilometru táhla čtveřice s jasným odstupem. Přesně na kótě 5 jakoby zařadil vyšší rychlostní stupeň Homoláč. Vít Pavlišta se udržel déle než obhájce Jakub Zemaník, ale také brzy mírně zaostal. „Neměl jsem to v plánu. Šel jsem si svoje a ve stoupání na Tábor mi to velmi dobře táhlo,“ povídal pak vítěz.
Zemaník se sebral, stahoval v seběhu a do cíle vybojoval druhé místo, přestože na něj musel běžet rychleji než loni pro vítězství. „Mně to tady nějak míň sedí,“ říkal Pavlišta. Oproti Homoláčovi se tentokrát představil výrazně subtilnějším „záběrem“. Což nestačilo.
„Začala jsem opatrněji a držela se Péti (Kamínkové), ta to tady zná,“ vyprávěla možná jen pro někoho překvapivá vítězka Vrzalová. Pod kopcem ovšem přiložila natolik pod kotel, že zničila i Terezu Čapkovou. Přitom podle svého trenéra, desítku v kuse v tréninku ani neuběhne… „Věřil jsem ji, je to zvíře, když za to vezme,“ hlásil kouč, který ji připravuje především na 1 500 a 3 000 metrů.
Podle očekávání chyběla obhájkyně vítězství Eva Vrabcová, přestože se s ní pořadatelé ještě ráno chlubili na webových stránkách. „Bylo to otevřené, ale nečekala jsem, že bych mohla vyhrát,“ říkala zkušená Petra Kamínková, která zde získala devatenáctou medaili (z toho jich je dvanáct zlatých). Vítězové brali 10 000/resp. 8 000 korun.
Mezi juniory byli nejlepší Viktor Šinágl z pražského Olympu za 32:22 a vrchařka Michaela Stránská z Iscarexu za 37:36. „Nefoukalo do zad,“ vvsvětlil jednoduše legendární rekordman Vlastimil Zwiefelhofer úroveň časů. Jeho 28:35,2 z roku 1975, které překonal před dvaceti lety jen Keňan Chege, působí stále jako z jiného světa.
Zwiefelhoferova přítomnost byla (konečně!) slušným marketinkovým tahem. Stejně jako trofeje ve tvaru známého patníku na startu v Běchovicích, připomínajícím kamenné kostky z cyklistického Pekla severu Paříž Roubaix.
Připravujeme interesantní rozhovory s oběma vítězi.
