Když se ohlédnu jen několik měsíců zpátky, ztěží už mohu uvěřit, že jsem byl na pokraji svých životních sil a myslel si, že už mně do konce života moc nezbývá.
Začátkem letošního května jsem vyhrál svůj boj a pomalu jsem se začal uzdravovat. Uvědomil jsem si, že v životě je pár věcí, které už nikdy dělat nebudu moci, ale daleko víc těch, které dělat mohu. Protože fotbal patří mezi sporty, které už výkonnostně, nikdy dělat nemůžu, rozhodl jsem se pro běhání. S úsměvem si vzpomínám, jakou obrovskou výzvou pro mne a moje vietnamské boty byl první cíl, uběhnout alespoň 400 metrů. Po měsíci se mi podařilo pokořit 1500 metrů,další měsíc 3600 metrů a další 4000 metrů. To už jsem své druhé vietnamské boty, první se rozpadly, vyměnil za modrožluté Kalenji. Pomyslnou metu 5000 metrů se mi podařilo pokořit v srpnu, ještě v nemocničním areálu. Každodenní běhání mi vždycky pomáhalo nahradit špatné myšlenky v hlavě, těmi pozitivními. Přestal jsem přemýšlet nad tím co jsem v minulosti ztratil a začal uvažovat, co mohu od života získat. Vytyčil jsem si nové životní cíle. Ty v osobním životě i ty běžecké. Tím hlavním běžeckým cílem je zúčastňovat se se závodů, společně s mými syny, kteří běhají za AK Kyjov, postupně uběhnout 6, 10 km, půlmaraton a maraton a pak už jenom pracovat na vylepšování časů. Myslím si, že běhání je pro mne tou nejlepší rehabilitací a umožnilo mi, že se v 53 letech cítím na 35.
