Už od dob starých Řeků a Římanů lidé věřili, že tělesné cvičení a inteligence jsou velmi těsně provázané. Během posledních dvou desetiletí vědci zabývající se fungováním mozku skutečně začínají dávat za pravdu Thalésovu a Juvenalovu přesvědčení, že zdravá mysl vzkvétá ve zdravém těle.
Studie se shodují na tom, že když budeme běhat, budeme chytřejší – je to pravda, byť jen částečně. Celý proces je mnohem složitější a prozrazuje mnohé o úchvatné spletitosti lidského těla a jeho vývoji. Věda nám sice může pomoci pochopit, jak daný mechanismus funguje, zásadní otázka však zůstává: jak to, že když běháme, jsme chytřejší?
Dvě studie, jedna publikovaná finskými výzkumníky letos v únoru a druhá zabývající se buněčným metabolismem z června, rozšířily naše chápání běžeckých mechanismů a toho, jak posilují paměť a vnímání. Už dříve se vědělo, že cvičení vyvolává v hipokampu, části mozku, jež se podílí na vytváření vzpomínek a prostorové orientaci, proces neurogeneze, během něhož vznikají nové mozkové buňky.
Při intenzivním tréninku v podstatě vznikají kmenové mozkové buňky, které jen čekají na to, až je využijete. Cvičení nevytváří nové znalosti, spíše vám dává jakousi mentální ořezanou tužku a čistý list papíru. Připravuje vás na učení, které ovšem už musíte provést vy sami. Pokud vás tento druh prospěšnosti sportu zaujal, je rozhodně rozumné začlenit do pracovního či studijního dne nějakou formu fyzické aktivity.
Nový výzkum ovšem naznačují, že nové mozkové buňky nevznikají při všech druzích fyzické aktivity. Finští vědci odhalili, že jen při určitých sportech existuje u dospělých větší pravděpodobnost růstu nových mozkových buněk.
Podle výzkumníků je nutné, aby bylo dané cvičení „aerobní a pravidelné“. Věnovali se také neurobiologickým efektům aktuálně populárního „vysoce intenzivního intervalového tréninku“ (HIIT) a posilování. Po HIITu zjistil tým nepatrnou reakci, po posilování neobjevil vůbec žádnou. HIIT bude mít tedy na vaše vnímání malý vliv, zatímco ze zvedání železe rozhodně nezmoudříte. (Kulturisti mají ve svém táboře Arnolda Schwarzeneggera. Běžci mají Alana Turinga, matematického génia, jenž zvládne maraton za 2 hodiny a 46 minut. Jakožto oddaný vytrvalostní běžec to nijak nekomentuji…)
Hnojivo pro mozek
Od devadesátých let minulého století se také předpokládá, že fyzická aktivita pomáhá při učení i proto, že během ní vzniká protein BDNF (brain-derived neurotrophic factor). BDNF podporuje růst nových neuronů a posiluje ty již existující. John Ratey, profesor psychiatrie na Harvardu, ho nazval „hnojivem mozku“.
Studie věnující se buněčnému metabolismu zkoumala míru sekrece proteinu cathepsinu B (CTBS) při běhání. Cathepsin B pomáhá při vytváření proteinu BDNF a má blahodárné účinky na vnímání, obzvláště zvyšuje růst dospělých mozkových buněk v hipokampu a posiluje funkci prostorové paměti.
V následujících letech nám věda dozajista přinese další a další závěry, jež nám poskytnou hlubší pochopení naší lásky pro nejprostší a nejpřirozenější formu pohybu. Jedna otázka stále zůstává: proč nás tělo odměňuje lepšími poznávacími schopnostmi a efektivnější prostorovou pamětí a vnímáním jen proto, že běháme?
Podle mě se odpověď skrývá v přirozeném výběru. Nevyvinuli jsme se, abychom byli zdraví, nebo abychom na Zemi prožívali samé hezké věci. Evoluce se stará jen o to, aby lidské tělo přežilo a rozmnožilo se. Dál už se přirozený výběr o naše blaho více méně nestará. Když se tedy na tyto kognitivní odměny podíváme z tohoto úhlu, co nám říkají o nás a o lidském těle?
Útěk ze známého světa
Lidské tělo existuje už asi dva miliony let a teprve v posledních několika tisících se z nás stali gramotní tvorové – tvůrci map, kteří umějí chodit, dělat si poznámky a zaznamenávat své cesty. Po většinu našich dějin jsme neznali technologii, která by nám umožnila přenést tuto těžkou poznávací činnost na kus papíru, nebo GPS.
Mnohá vylepšení lidského těla, která nám umožňují uběhnout deset kilometrů v horku (vzpřímený postoj na dvou nohách a ochlazování organismu pocením), pro nás znamenají, že jsme sice celkem pomalí ve sprintu, ale na delší vzdálenosti dokážeme uštvat téměř jakékoliv zvíře na planetě. Říká se tomu vytrvalý lov a bývala to riskantní činnost, protože lovec musel při pronásledování kořisti opustit místa, která znal.
Bez mapotvorných technologií musel veškerou orientaci převzít lidský mozek. Takže ti lidé, kteří přizpůsobili růst svých mozkových buněk dálkovému běhu, měli větší šanci, že najdou cestu zpátky ke svému kmeni a v důsledku toho přežijí.
Růst nových mozkových buněk v hipokampu a zlepšování prostorové paměti, které způsobuje vytrvalostní běh, jsou v podstatě evoluční záchrannou sítí pro případ, že musíte utéct ze známého světa, musíte běžet dál, než kde to znáte a musíte se rychle učit. Je to mechanismus, který usnadňuje přijímání informací, přestože byste měli být spíš unavení, ztracení a zranitelní.
Tak si zavažte tkaničky, vyjděte před dům a připravte se na odměnu za útěk ze známého světa.
Zdroj: theconversation.com
