Již samotná prezentace organizátory nového běžeckého závodu ve městě, kde se moc takových akcí nepořádá, překvapila. A příjemně. Na start se postavilo 81 vytrvalců a to je v konkurenci se slavným závodem Hodonín – Holíč – Skalica neuvěřitelné číslo.
Kvalita vytrvalců byla taky výborná. Posuďte sami. Celkovým vítězem se stal s přehledem Tomáš Blaha /AK ASICS Kroměříž – 32:45/, který díky trháku proti větru těsně po obrátce utekl druhému Petru Kučerovi /SK Salix Grymov – 33:39/ a třetímu Radku Šíblovi /Ekodrill Zlín – 34:02/.
Mezi ženami si skvěle počínala domácí Jana Dorazilová /RH Kroměříž – 39:03/. Mimochodem devatenáctá v absolutním pořadí. Za ní cílem proběhla druhá s více jak tří minutovým odstupem Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov – 42:17/ a třetí pak dorazila do cíle nejstarší žena mezi 16 účastnicemi, Marie Hynštová /AHA Vyškov – 43:48/. Vidíte, že moravská elita na startu opravdu byla.
Největším soupeřem byl vítr
První ročník silničního běhu na 10km uspořádala Rudá hvězda Kroměříž a pořadatelé vyslali běžce od loděnice u Bagráku po asfaltové komunikaci do Trávnických zahrádek a odtud pak po cyklostezce směrem na Kvasice. Trať byla obrátková.
Rovinatou, ale otevřenou trasu ovšem docela slušně zkomplikovalo počasí. Sice se na rozdíl od Čech kolem Kroměříže neproháněl orkán nesoucí záplavy sněhu, ale i tak studený vítr předváděl svou sílu. Celou cestu zpět se museli všichni prát s tímto nepříjemným živlem.
Je pravda, že běžci jsou na ledacos zvyklí a tak se i s těmito nástrahami dokázali poprat. Jak poznamenal Adam Fritscher, pro některé jen větříček, pro jiné odporný vichr.
Závod se líbil
„Je to tu hezké,“ konstatoval při výklusu Tomáš Blaha. „V závodě jsem to po obrátce zkusil. Nechtěl jsem soupeře za sebou proti větru táhnout, to bych jim hodně pomohl. Tak jsem za to vzal a za chvíli jsem už běžel sám. Ale stálo mě to docela dost sil. Rozhodně to nebylo tak jednoduché, jak by se to mohlo na první pohled zdát,“ zhodnotil pak ještě ze svého pohledu průběh závodu.
„Začátek byl strašně rychlý,“ komentoval Tomášovu taktiku Petr Kučera. „Když mi říkal, že jeden z prvních kilometrů jsme odběhli za 2:54, protočili se mi panenky, stejně jako pak při pohledu na mezičas na obrátce. To bych neudržel, tak jsem jen kontroloval druhé místo.“
„Já jsem jen běhající cyklista,“ smál se Radek Šíbl. „Ale ani cyklistické zkušenosti s jízdou v háku proti větru mi dnes nebyly po obrátce moc platné, protože jsme běželi první půlku na mě až neskutečně rychle. Tak jsem se pak proti větru musel s tratí prát stejně sám.“
Podobně to viděla i Jana Dorazilová: „Nazpátek to bylo strašné. Sice jsem měla kolem sebe nějaké chlapy, ale moc mi to nepomohlo, protože byly mezi námi dost velké odstupy, proto jsem si pořádně hrábla. Taky jsem s dosaženým časem díky tomu docela spokojená.“
„Celou cestu zpět jsem běžela sama,“ nadávala na vítr Jarmila Palíšková, „nebylo s kým se aspoň trochu svézt. Já na rovině běhám ráda, ale takový vichr byl už na mě přece jen moc.“
To stejné tvrdila i Marie Hynštová: „Celý závod sama, to je hrozné. Nikdo mi nepomohl a tak jsem si to pěkně protrpěla od startu až do cíle, stejně jako mé nachlazení. Díky tomu v tom větru bylo dýchání ještě horší než normálně.“
Jeden šok za druhým
Závod v Kroměříži mi mě šokoval od začátku až do konce. Nejdřív se po celotýdenním léčení nachlazených průdušek postavím na start jako nějaký pubertální magor.
Se divím, že jsem neběžel i v trenkách. Do toho ten vítr, taky jsem visel za ostatními borci jako klíště, abych nemusel moc funět a neprochladl ještě víc.
Ale největším šokem pro mě bylo ne to, že jsem nějakým omylem vyhrál kategorii, tam jsem se ještě utěšoval tím, že pořadatelé prostě měli jinak rozhozené veterány než je to běžné, že to byla taková souhra okolností, ale pořádnou facku jsem dostal při pohledu na výsledkovou listinu.
Nebýt Jardy Talaše, tak jsem byl mezi běžci v Kroměříži dnes nejstarší účastník. To je hrůza :-)
Vrcholem byl, když jsem se třepal zimou jak ratlík, pohled na borce, kteří se zřejmě z přehřátí ze závodu, skočili ochladit do zdejšího rybníku. Všechna čest, ale po takovém šoku by mě už neprohřál ani vysokofrekvenční ohřev na roštu zdejšího krematoria :-)
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
