Kay a Joe O’Reganovi absolvovali desítky závodů po celém světě: od Bostonu přes Atény po nejsevernější cíp Norska v záři půlnočního slunce. Jen dva maratony však dokončili ruku v ruce. V roce 1986 propletli prsty, když je zachytil fotograf pod časomírou londýnského maratonu. Oběma bylo tehdy padesát let a byl to jejich první maraton.
Při maratonu v irském Corku 6. června 2016 vzal Joe znovu Kay za ruku. Tentokrát to bylo víc než půl kilometru před cílem a do konce závodu ji už nepustil. Osmdesátiletá Kay dokončila svůj sto třináctý maraton a Joe devětadvacátý. Slíbili si, že to bude jejich posledních závodních dvaačtyřicet kilometrů a oslaví jimi sedmapadesáté výročí svatby.
„Překvapilo nás, že vás naše běhání zajímá,“ řekl Joe po telefonu magazínu Runner’s World, který o jejich úspěchu informoval. Kay poslouchala se sluchátkem v ruce ve vedlejším pokoji v jejich domě na předměstí irského Enniscorthy, desetitisícového městečka s hradem a řekou na západě země. „Nejsme nijak výjimeční ani úžasní, pro nás je běhání prostě jen něco, co děláme,“ pokračoval Joe.
Do cíle maratonu v Corku se dostali v čase 5:25:29 a oba vyhráli svou věkovou kategorii.
Joe po telefonu nadšeně vykládal o manželčiných úspěších. Kay zvítězila v irském republikovém mistrovství v maratonu ve věkových kategoriích 60, 65, 70 a 75. Dodal, že výkonem v Corku se stala nejrychlejší osmdesátiletou ženou na Britských ostrovech.
Podle běžeckých standardů objevil pár dálkový běh až v pozdním věku. Kay chtěla ve svých devětačtyřiceti udělat něco velkého, čím by oslavila svoje a Joeovy padesátiny, které slaví tři týdny po sobě. A tak je v roce 1986 přihlásila na londýnský maraton.
Tehdy byli svoji už sedmadvacet let a měli dvě dospělé děti, ale Joe souhlasil, že se do nového koníčku pustí spolu s manželkou. Poté, co oba odešli na konci devadesátých let do důchodu, cestovali po světě a účastnili zahraničních závodů. V roce 1997 se přestěhovali do Enniscorthy, kde se chtěli připojit k běžecké skupině.
„Žijeme na okraji města a naši sousedi nikdy neviděli nikoho běhat po silnici,“ směje se Joe. „Myslím, že si spousta lidí myslí, že jsme blázni.“
V současné době patří k významným představitelům místního Slaneyského olympijského běžeckého kroužku, který má už sto šedesát členů. Mnozí přišli O’Reganovým na jejich poslední maraton fandit.
„Na trati nás podporovala spousta přátel, a když jsem měl pocit, že už nemůžu, dokázali mě povzbudit,“ popisuje Joe.
Stejně tak ho nakoplo, když ucítil v dlani manželčinu ruku. „Jako kdyby chytil druhý dech,“ dodává Kay. „Do cíle jsme opravdu hnali. Byli jsme schopní sprintovat.“
Maraton města Corku jim vzdal hold tím, že jim před závodem přiřadil stejné číslo: 80. Joe říká, že když proběhli cílem, připadal si, jako by se na něj vrhli paparazziové.
Přestože tak docela nechápe, co na tom všichni mají. Nakonec pochopil, že dva osmdesátníci maraton dokončují asi jen málokdy. „Jde o to, že možná na osmdesát vypadám, ale vůbec se tak necítím,“ prohlásil.
Pár týdnů před závodem pátral Joe v Guinessově knize rekordů po nejstarší dvojici, která uběhla maraton. Rekord jim utekl o pouhých 250 dní.
Rekordmany se mohou stát po 5. listopadu, což je ideální načasování na newyorský maraton, který se běží 6. listopadu. Maratonci „v důchodu“, si ale nechtějí nic plánovat.
„Nikdy neříkej nikdy,“ uzavřel to Joe.
Ani Kay už nemá v plánu běžet další soutěžní maraton, ale říká, že se těší, až s manželem zase vyběhnou.
„Běhání je součástí našich životů a doufejme, že tomu tak ještě pár let bude,“ shrnula to Kay. „V Irsku se říká, že ti, kdo se spolu modlí, spolu i zůstávají. Naše verze je trochu jiná: ti, kdo spolu běhají, spolu zůstávají.“
