Všichni máme nějaké ty kamarády, kteří neběhají. I přesto, že se mnohdy snažíme o našem koníčku nemluvit (nebo alespoň ne pořád), často dopadáme stejně jako rodiče malých dětí – ti se také často velmi neúspěšně snaží potomky vyloučit z dospělé konverzace.
A stejně jako v duchu protáčíme panenky a potají zíváme, protože nás vážně historky ze života cizích potomků nezajímají, neběhající kamarádi už mají našich hlášek taky plné zuby. Takže co si o nás doopravdy myslí?
1. Do hospody dneska nemůžu, zítra mě čeká dlouhý výběh. Nechceš jít se mnou? – Jdi do hajzlu.
2. Mě teď běhání tak nebaví! – No tak neběhej a neotravuj s tím pořád!
3. Posledně jsem to při závodě napral do strašný zdi! – Zjevně furt ne dost tvrdě.
4. Sorry, že jdu pozdě, ráno jsem nestihl vyběhnout, tak jsem prostě musel jít teď. – Protože kdybys nešel, víno by se změnilo ve vodu a svět by se začal točit doprava?
5. Jsem línej jak veš, včera jsem nevyběhl. – Včera jsem strávil celý večer u televize a snědl při tom pytel brambůrek a popravil čtyři piva, co jsem pak já?
6. Upadne mi nehet na palci. – A to mi jako říkáš proč? Sis mě spletl s nějakým svým leprotickým parťákem, ne? Tohle jsem fakt nepotřeboval vědět.
7. Zítra mám závod, zas se budu jako pako snažit o negativní split. – Jasně, přesně vím o čem mluvíš. Dá se to pít?
8. Neptej se mě, proč běhám, zeptej se sebe, proč ty ne. – Protože nechci, aby se ze mě stal posedlý fanatik, jako seš ty. Navíc si rád o víkendu přispím.
9. Můžeš mi podat pití? Uběhl jsem xy kilometrů a necejtím nohy. – A kdo si jako myslíš, že jsi? Válečný veterán? A vůbec, kdo si myslíš, že jsem já? Tvoje asistentka? Jestli můžeš běžet dvacet kilometrů, můžeš ujít dva metry do kuchyně.
10. Nezapomeň, že nic není nemožné! – Jasně, to je super, a bylo by možný, abys chvíli nežvanil o běhání?
